Vánoce, Vánoce přicházejí...

Naše současná představa tradičních Vánoc je pevně spojena se zdobením stromků, slavnostní večeře 24. prosince se zase málokde obejde bez smaženého kapra nebo alespoň rybí polévky. Přitom původ ani jednoho z těchto zvyků nesahá příliš hluboko do historie.

Vánoční stromek u nás není lidového původu a není ani zvykem slovanským. První doklad o osvětleném stromku uvnitř domu pochází z brémské kroniky z roku 1570, jednalo se o jedli zdobenou datlemi, sladkostmi a papírovými květinami, postavenou v cechovní budově, do které byly pozvány děti řemeslnických mistrů. V 17. a 18. století se tento zvyk šířil do rodin německých protestantů, záhy ho přejímali měšťané a vysocí úředníci.

K obecnějšímu rozšíření vánočních stromků přispěla německo-francouzská válka (1870-71), kdy se na přání vojenských velitelů z řad aristokracie rozsvěcely stromky v lazaretech a vojenských ubytovnách. Vlivem vojáků, kteří se vraceli z války domů, pronikly stromky do rolnického a dělnického prostředí jako symbol poměšťování vesnického života. V německé literatuře se objevuje zpráva z r. 1820 o vánočním stromku v jednom nejmenovaném pražském šlechtickém paláci.

Ve čtyřicátých letech 19. století píší "Pražské noviny" o kupování stromků jako o běžné věci, šíření tohoto zvyku pokračovalo v Čechách rychleji než na Moravě, kde byl ještě kolem roku 1900 stromek stále vzácností. Se zlepšováním sociální situace a vlivem obchodu rostla i okázalost zdobení stromků, od pečiva, ovoce a slámy, přes pletené drátěné a perličkové zdobení až k současným kupovaným ozdobám.

Logo|foto:Český rozhlas

Ve způsobu oslav Štědrého večera se dostávaly do konfliktu předkřesťanské obyčeje se snahami církve. Koncem 14. století se Jan z Holešova při popisu vánočních zvyků kriticky zmiňuje o večeři, kterou měli věrní křesťané "umírněnou", zatímco jiní ("služebníci ďáblovi") ji trávili v přebujelosti, pitkách a hrou v kostky.

Jedním ze šalamounských řešení bývala zabíjačka 23. prosince, následný půst se pak lépe snášel, tím druhým byla tzv. obžerná neděle, která následovala bezprostředně po vánočním půstu. Štědrost posvátného večera v lidovém prostředí spočívala hlavně v bohaté a pestré skladbě pokrmů. V jednotlivých krajích se jídelníček odlišoval, některé prvky ale byly společné.

Úvodním pokrmem bývaly oplatky (s medem, se šípky nebo s různými plody a bylinami, někde s česnekem), následovala polévka, většinou zasmažená, v některých krajích s houbami. Houby se podávaly i v jiných úpravách, na Chodsku to byla místo polévky hustá houbová omáčka, velmi rozšířený byl "černý kuba" z krupek s hříbky a česnekem. K tradičním pokrmům patřila i kaše, prosná, krupičná nebo hrachová, která měla v příštím roce zajistit hojnost. Velmi časté bylo i vařené sušené ovoce, v různých krajích různě upravované a pojmenované. Pečivo často mívalo symbolický význam, například pletená vánočka představovala rodinu pevně držící při sobě.

Ryby, bez kterých si dnes nedokážeme Vánoce představit, byly na vesnici ještě počátkem minulého století spíše výjimkou. Kapr se podával pouze v bohatých měšťanských domácnostech, na vesnicích pouze v rybníkářských krajích. Cesta kapra na český vánoční stůl je poměrně dlouhá a složitá.

Kapr patří k rybám, které preferují hluboké, pomalu tekoucí nebo stojaté vody. Většina evropských ras kaprů pochází pravděpodobně z Dunaje, o jejich rozšíření po Evropě se postarali Římané, kteří je lovili už ve starověku. Zatímco v sousedním Bavorsku chovali kapry už za vlády Karla velikého (747-814), nastal u nás rozvoj rybníkářství až na počátku novověku.

Zpočátku se kapři chovali pro potřeby klášterů. Systematicky se stavbami rybníků zabýval řád cisterciáků, kteří usilovali o nezávislost v obživě, musili se živit prací vlastních rukou, obdělávali půdu, chovali domácí zvířata a také kapry. Ve středověku plnily rybníky ještě další významnou funkci, byla to ochrana tvrzí, měst a hradů. Většina rybníků u nás pochází z 15. a 16. století, kdy se chovu ryb chopily šlechtické rody. Na Pardubicku a Hluboké to byli Pernštejnové, Rožmberkové zase na Třeboňsku.

Nastal zlatý věk rybníkářství u nás. Rybník byl pro panstvo významným zdrojem příjmů, pracovních sil byl dostatek, nechyběla ani moc, která nutila poddané k práci. Bylo to období vlády Jagellonců u nás (1471-1526), kdy po téměř sto letech hospodářského úpadku nastává celková konsolidace a doba hospodářské prosperity. V těchto letech vzniklo u nás asi 25 tisíc rybníků o celkové výměře 77 tisíc hektarů. Tím kapr ovlivnil ekonomiku celé země.

Za starých časů se ryby prodávaly bezprostředně po výlovu, rozvážely se v lejtách, obrovských ležatých sudech o objemu asi 4 hl. Kapři byli přepravováni i na velké vzdálenosti, například z jižních Čech přes Šumavu do Rakouska a Bavorska, někdy i do Itálie. Čeští rybáři byli pověstní i dopravou ryb na vorech, za dobrého stavu vody se plavili s rybím nákladem přes Prahu až do Německa. Zahraniční poptávka po našich rybách dokazuje, jak byl český kapr vysoce ceněn, jistě to tedy nebylo jídlo běžně finančně dostupné pro vesnické obyvatelstvo, a to ani o Vánocích.

Dnes jsou kapři bezprostředně po výlovu "sádkováni", po dobu před prodejem se nechávají v proudící vodě, aby maso ztratilo svou bahnitou příchuť. Ryba se tím ocitá na dlouhou dobu mimo své přirozené prostředí a již tím je velmi pravděpodobně odsouzena k zániku. Vypuštěním zakoupeného kapra do řeky jen oddálíme nevyhnutelné. Kdo tedy chce v době vánoční páchat dobré skutky, měl by své úsilí napřít jiným směrem. Hezké svátky.