Václav Žák: Co je soudní moc?

Na svou dobu to byl neuvěřitelně promyšlený dokument. Nicméně jeho přijetí nebylo zdaleka bezbolestné. O popularizaci federalistického myšlení se zasloužili zejména tři političtí myslitelé, Alexander Hamilton, James Madison a John Jay. V době kolem přijetí ústavy a její ratifikace napsali do novin přes 80 článků, v nichž podrobně vysvětlovali důvody konstrukce ústavy. Zanechali tak pozoruhodné dědictví, které bylo posléze vydáno knižně jako Listy federalistů. V jistém smyslu je to první komentář k americké ústavě.

Články o soudní moci (jsou to články 78 a 79) napsal Alexander Hamilton. Soudní moc – v souladu s poznámkou barona Montesquieu v jeho díle O duchu zákonů - považuje za nejslabší ze tří základních mocí, ale zároveň za klíčovou, protože „není svobody tam, kde moc soudní není oddělena od moci zákonodárné a výkonné“. Proto je ji třeba zvlášť chránit, neboť je ze všech tří mocí nejzranitelnější. Hamilton probírá otázku jmenování soudců Nejvyššího soudu, délku jejich funkčního období, vztahy mezi soudy a pochopitelně i odměňování soudců.

Nominaci soudců jsme od Hamiltona převzali i my: prezident navrhuje soudce Ústavního soudu, Senát je schvaluje. Hamilton ovšem požadoval, aby za předpokladu, že se soudce dobře chová, bylo jeho funkční období doživotní. Podle něj je soudní moc neustále ohrožena a není lepší zárukou odolnosti soudců proti moci výkonné i zákonodárné než ustanovování soudců na doživotí. Úplná nezávislost soudů je zvlášť důležitá v zemích, které mají omezující ústavu a zákonodárná moc např. nesmí činit určité věci, třeba přijímat retroaktivní zákony. To lze zaručit jedině soudy, které zákony v rozporu ústavou prohlásí za neplatné.

V Listu 79 se Hamilton zabývá otázkou odměňování soudů. Jeho argument se pak objevil v ústavě v podobě „Soudci, jak Nejvyššího, tak nižších soudů si podrží úřad, pokud se budou dobře chovat, a za svoje služby obdrží ve stanovených termínech náhradu, která se během jejich služby nesníží.“ Logika je jasná: nezávislost soudců na ostatních dvou mocích vyžaduje, aby se manipulacemi s jejich náhradami nemohli dostat do závislosti. Hamilton píše: Patří k obecné charakteristice lidské přirozenosti, že moc nad živobytím člověka znamená moc nad jeho vůlí.

S postoji federalistů samozřejmě nesouhlasili všichni. V tisku na Hamiltona reagovala značka Brutus, pod níž se pravděpodobně skrýval soudce Robert Yates. Vyčítal Hamiltonovi, že ve svém návrhu překročil meze nezávislosti soudců. Zatímco v Británii se soudci musejí řídit zákony, zde, cituji, nad nimi není žádná moc, která by kontrolovala jejich rozhodování. Není zde autorita, která by je zbavila úřadu, a nestojí pod kontrolou zákonů vydávaných parlamentem. Krátce, jsou nezávislí na lidu, na zákonodárcích, na jakékoliv moci pod nebesy. Lidé v těchto pozicích se obvykle po čase cítí nezávislí na samotných nebesích. Konec citátu.

Je to jistě poněkud přehnané tvrzení, protože zákonodárci mohou měnit ústavu, ale je pravda, že američtí ústavodárci navrhli nezávislost Nejvyššího soudu výrazně vyšší, než tomu bylo v Británii. Hamilton to odůvodňoval tím, že zatímco výkonná moc třímá meč a zákonodárná sahá lidem do peněženek, soudní moc žádnou přímou moc nevykonává. Ale bez jejího zásahu by excesy obou předchozích mocí nebylo jak napravit.

I když Nejvyšší soud procházel různými obdobími, uchoval si vysokou míru respektu ve veřejnosti. Když ve třicátých letech zrušil zákon o národní pomoci, který měl čelit hospodářské krizi, navržený populárním presidentem Rooseveltem, prezident začal prosazovat, aby mohl do Nejvyššího soudu jmenovat pět nových soudců „jako mladou krev“. Narazil s tím nejen ve vlastní straně, ale i u veřejnosti. Asi se Nejvyšší soud ani po 140 letech nestal nezávislý na nebesích.

Co dodat? Je dobré se na soudce nedívat jako na státní úředníky. Hamiltonova argumentace platí i pro nás: fungující soudní moc je požehnáním, a aby mohla fungovat, musí být nezávislá. Jenže u nás má vláda prostřednictvím správy soudů na soudní moc příliš velký vliv. Ministr Motejl odstoupil v roce 2000 poté, co mu Poslanecká sněmovna zamítla pokus o reformu soudnictví. Od té doby se žádnou reformu nepodařilo prosadit. Justice by si ale nepochybně nezávislost zasloužila – zbavením soudce Kučery taláru přece ukázala, že si dokáže zjednat úctu veřejnosti.

Ústavní soud – jako orgán, který se ocitá v poli přímého politického zápasu – samozřejmě vyvolává vášně. Řada jeho nálezů je sporná, jak ukazují disentující názory samotných ústavních soudců. Nicméně problémy, jak předpovídal Hamilton, vznikají spíš tam, kde Ústavní soud neodporuje excesům zákonodárné a výkonné moci, než tam, kde jim svým rozhodováním klade meze. To platí i v případě zrušených voleb. Také mám za to, že v tomto případě soud zasahovat neměl, protože parlament si zákonem zkracoval funkční období a dovolával se rozhodnutí suveréna – tedy lidu. Nicméně celkové hodnocení, co Ústavní soud udělal pro ochranu svobody, pro něj vyznívá nepochybně pozitivně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.