Václav Klaus v záři reflektorů

V případě Irska to znamená úspěch opakovaného referenda. To se dnes pomalu rozbíhá a vyvrcholí zítra. Znamená to, že v řádu desítek hodin bude jasné irské stanovisko. Podle průzkumů veřejného mínění by se země měla těsnou většinou vyslovit pro smlouvu. Právě na tento moment čeká polský prezident. V případě irského ano má smlouvu podepsat a tím završit ratifikační proces u našich severních sousedů.

Zbývá Česká republika. V ní má osud Lisabonu v rukou Václav Klaus. Ten se na veřejnosti nechal opakovaně slyšet, že nebude spěchat s podpisem už zmiňované smlouvy. Po irském odmítnutí Lisabonu považoval pokračování v ratifikačním procesu za zbytečné. Později argumentoval tím, že si počká na výsledek druhého irského plebiscitu. Nyní tvrdí, že vyčká na verdikt Ústavního soudu.

K němu už dorazila stížnost některých senátorů. Ti navrhují posouzení souladu lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem. Už nyní je zřejmé, že verdikt padne až po výsledku irského referenda a patrně i po podpisu polského prezidenta. Blíží se tak doba, kdy se Václav Klaus ocitne v záři reflektorů. Pak si bude moci vychutnávat pocit člověka, na jehož rozhodnutí bude záviset osud Evropské unie. Tu pak může český prezident udržovat v napětí ještě celou řadu týdnů či dokonce měsíců. Přitom jen velmi obtížně by mohl někdo hlavu státu donutit k tomu, aby ratifikační proces bez průtahů dokončila. A nic na tom nemění ani úvahy některých zákonodárců, že pokud by prezident i nadále ratifikační proces zdržoval, mohl by čelit pokusu o sesazení z funkce.

Podle české ústavy může být teoreticky prezident republiky stíhán pro velezradu. Konkrétně před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. Je to však krajní možnost, která bude v souvislosti s Klausovým otálením kolem Lisabonu jen těžko využita. Jednak by k tomuto kroku horní parlamentní komora asi nesehnala potřebnou podporu, jednak by žalobě nemusel Ústavní soud vyhovět. Vždyť Václav Klaus opakovaně své výhrady proti lisabonské smlouvě opírá o tvrzení, že její přijetí by výrazně poškodilo zájmy tohoto státu. Takže by bylo sporné rozhodnout, že právě tímto krokem páchá velezradu. Tím spíš, že prezident republiky nikdy veřejně neřekl, že svůj podpis nepřipojí.

V této souvislosti se objevují právnické konstrukce, že by poslanci a senátoři mohli Václava Klause dočasně zbavit prezidentských pravomocí a tím by mohli zajistit dokončení ratifikačního procesu. Jsou to sice zajímavé úvahy, ale mimo realitu. Tou zůstává skutečnost, že hlava státu i nadále bude prodlužovat definitivní schválení lisabonské smlouvy v České republice.

Je proto jen obtížně pochopitelný výrok předsedy ODS Mirka Topolánka, že svoji další politickou kariéru spojuje právě s dokončením ratifikačního procesu. Problém je v tom, že Topolánek toto dění už vůbec nemůže ovlivnit. Část senátorů z ODS nedokázal přesvědčit, aby ústavní stížnost nepodávali. Do rozhodování ústavních soudců nemůže mluvit a prezidenta republiky nemůže žádným způsobem k podpisu donutit.

Proto Topolánkova slova lze vnímat buďto jako emotivní výrok, který nebyl myšlen úplně vážně, nebo jako součást strategie postupného ústupu šéfa občanských demokratů z vedení této strany a tím i z tuzemské první politické ligy. Už následující týdny by měly odhalit, jaký byl pravý smysl Topolánkových slov.

Rovněž v nedaleké budoucnosti by měl zaznít definitivní verdikt Ústavního soudu týkající se lisabonské smlouvy. Soudci sice už jeden vynesli. Ten se však zabýval pouze konkrétními námitkami a ne souladem celého dokumentu. Proto mohla být podána stížnost další. I tentokrát je velmi pravděpodobné, že lisabonská smlouva jako celek nebude shledána v rozporu s ústavním pořádkem tohoto státu. Tím by se měla uzavřít cesta k dalším stížnostem.

Ratifikační proces po pravděpodobně úspěšném irském referendu a podpisu polského prezidenta by tak závisel skutečně jen na Václavu Klausovi. A pokud by ani v této chvíli smlouvu nepodepsal, popřel by jednak fungování parlamentního systému v zemi a zároveň velmi zkomplikoval postavení České republiky v rámci Evropské unie.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .