Václav Klaus v Evropském parlamentu

Je naopak projektem, který mimo jiné z historického hlediska přinesl na starý kontinent nebývale dlouhé období bez velkých válečných konfliktů. Zároveň z tohoto uskupení nikdo nevystoupil, právě naopak jeho řady usilují rozšířit stále nové státy. Takže unie spíše připomíná osvědčený model, který se k experimentu přibližuje pouze tím, že se neustále zvětšuje a ruku v ruce s tím hledá nové mechanismy, které by zaručily jeho fungování. Přívlastek revoluční pak lze těžko vnímat v politickém slova smyslu. Z latiny lze revoluci volně přeložit jako převrat. Ten má většinou podobu nějakého lidového povstání, které má za cíl převratnou změnu daného systému. Naopak v pojetí slova revoluce ve smyslu průmyslové, vědecké nebo nějaké takové podobné, může být Evropská unie skutečně považována za revoluční. Bez ní by se v rámci starého kontinentu jen těžko bouraly hranice pro volný pohyb zboží, služeb, kapitálu či pracovní síly.

Samozřejmě ve vystoupení českého prezidenta v Bruselu by se našla ještě řada dalších výroků, které vyvolávají rozporuplné reakce. Stačí připomenout pasáž, ve které Václav Klaus ujišťoval poslance Evropského parlamentu, že vstup České republiky do unie neměl a nemá variantu. Na starém kontinentu přitom existují státy typu Švýcarska, nebo Norska, které by v unii být mohly, ale nechtějí a proto nejsou. Zároveň zde máme země, které naopak na vstup do unie hledí jako na spásu, ale protože nesplňují podmínky pro začlenění, zůstávají jim unijní dveře zatím zavřeny. Takže alternativa tady je. Vzhledem k tomu, že Česká republika je malou zemí s otevřenou ekonomikou, by však tato možnost byla de facto likvidační. Vzhledem k tomu je členství v Evropské unii pro Česko skutečně volbou číslo jedna. Mimo jiné to znamená vzít na vědomí, že velký celek musí mít nějaká pravidla hry, aby mohl fungovat. Jeho členové se při vstupu dobrovolně zavázali je dodržovat a zároveň mají možnost se na jejich změnách aktivně a samozřejmě i velmi kriticky podílet. V době, kdy jsou dohodnuta, by je však měli respektovat.

Z tohoto úhlu pohledu by tak měl na slova prezidenta republiky Václava Klause logicky následovat výrok k podpoření ratifikace Lisabonské smlouvy. Už jen kvůli tomu, že s výjimkou Irska, kde se občané vyjadřovali v referendu, proběhla úspěšně ratifikace ve všech parlamentech zbývajících členských států kromě České republiky. Shodou okolností bezprostřední reakcí Václava Klause po středečním schválení smlouvy ve sněmovně, byl apel na zdravý rozum senátorů. Nebyl však myšlen tak, aby horní parlamentní komora dokument rovněž podpořila, ale právě naopak. Což lze považovat za snahu zkomplikovat schvalování nových pravidel hry, na kterých se s větším či menším skřípáním zubů dohodli představitelé unie a svým podpisem je už před měsíci potvrdili.

To samozřejmě neznamená, že by na fungování tohoto uskupení nebylo co kritizovat. Ostatně problémy týkající se nejprve finanční a posléze hospodářské krize jasně ukázaly, že ve vyhrocených dobách se na nějaký společný evropský postoj příliš nehledí a uplatňuje se rčení o bližší košili než kabátu. O bující unijní byrokracii je asi zbytečné obšírněji hovořit. Přesto na fungování unie příliš nesedí charakteristika z projevu Václava Klause. Tedy, že systém rozhodování v Evropské unii je něčím jiným než historicky osvědčenou klasickou parlamentní demokracií. V obvyklém parlamentním systému je podle Václava Klause část podporující vládu a část opoziční, ale to v Evropském parlamentu není. V této souvislosti nelze nezmínit období opoziční smlouvy, kdy byly naprosto rozostřeny hranice mezi vládou a opozicí v České republice. Jedním z protagonistů tohoto v parlamentních demokraciích značně nestandardního řešení byl právě Václav Klaus. Zároveň v evropském parlamentu samozřejmě existují nejrůznější frakce, které na fungování unie mají diametrálně odlišné názory. Pak už záleží pouze na schopnosti jednoho nebo druhého tábora, co dokáže na půdě evropského parlamentu prosadit.

Navíc podle stále ještě platných pravidel v zásadních otázkách musí existovat na úrovni představitelů členských států jednomyslná shoda. Názorným příkladem může být právě osud ratifikace Lisabonské smlouvy. Pokud by se i podruhé v referendu vyslovili Irové proti tomuto dokumentu, pak by neměl být uveden v život, byť by ho podpořil zbytek unie. Takovýto model se může sice jevit na první pohled jako velmi demokratický, při velkém počtu členů unie je však prakticky nefunkční.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .