Václav Havel jako exprezident poprvé v televizi

Přesto bychom Havlovy slova neměli nechat jen tak uplynout do éteru. Marek Eben ovšem nepatří mezi ty moderátory, kteří by svým hostům s chutí kladli nepříjemné otázky, které by objektivně poskytly barvitější obraz zpovídané osobnosti. Někdy je to až škoda. Tak už dnes první sekvence rozhovoru přímo provokovala k poněkud podrobnějšímu pokračování a kritickému rozvinutí.

To, když Eben řekl, že Václav Havel vypadá dobrácky. A Havel spokojeně odvětil, "vždyť já jsem dobrák". Tu se nabízela skvělá možnost k otázce, zda-li je vůbec možné být v politice dobrákem. Kdyby se tohoto lákavého tématu Marek Eben chytil, byla by patrně vyzněla podstatně jinak i další sekvence rozhovoru. Totiž, jak to bylo možné, že dvacátého osmého prosince 1989 pro Havla zdvihli poslušně ruce všichni komunisté v tehdejším Federálním shromáždění.

Havel to vyložil prostince tím, že komunisté mají v sobě odjakživa zakódovaný strach z lidí a když viděli ty davy s transparenty "Havel na Hrad", tak se prostě lekli. Není pochyb, že i toto je pravda, ovšem docela určitě jen pravda dílčí. Každý historik, který se Havlovou tehdejší volbou zabývá, ví dobře, že věci zdaleka nebyly tak jednoduché. Někteří jsou dokonce přesvědčeni, že za Havlem už tenkrát stáli i významné síly zahraniční, zejména americké, ale proto není ještě dost pádných důkazů.

Co však je prokázáno mimo jakoukoli pochybnost, to je rozhodující účast bývalého komunistického ministra Mariána Čalfy nejen na Havlově zvolení, ale také na pacifikaci Alexandra Dubčeka, který o post prezidenta stál tolik, že až plakal, když mu to nevyšlo. A sám Čalfa otevřeně přiznal, že k tomuto "přesvědčování" poslanců i Dubčeka, použil v případě potřeby i metod velmi nedobráckých, za něž se pak dobrák Havel mohl schovat. Navíc Václav Havel sám se, během následujících třinácti let svého prezidentování, leckdy projevil nepříliš dobrácky.

Například, když v listopadu 1991 používal dost bezostyšně organizovaného křiku ulice, respektive Václavského náměstí, k prosazení několika svých státoprávních zákonných návrhů v parlamentě. Neprošel mu pak ani jediný a kdekdo si tenkrát říkal, dobře mu tak. Neměl používat populistických prostředků, které byly pod jeho důstojnost.

Ještě méně dobrácky se pak Václav Havel choval v době takzvané sarajevské krize. Jistě, že by bylo velmi zajímavé, kdyby on sám jednou, naprosto otevřeně, toto krizové období naší polistopadové politiky podrobně popsal, a to z hlediska své osobní účasti na těchto událostech. Stačí však, když si jen přečteme jeho známý rudolfínský projev z té doby a sotva v něm najdeme nějaký dobrácký tón. Ovšem na rozdíl od onoho pokusu násilně prosadit své zákony šest let předtím, v tomto případě možná historie dá jednou Havlovu nedobráctví za pravdu a jen se podiví, jak nešikovně si počínal při snaze o dosažení svých, zřejmě správných, záměrů.

Takhle často, i se svými dobrými úmysly ve vnitřní politice, působil spíš jako ono zlobivé dítě, jak sám sebe v tom pátečním rozhovoru charakterizoval. Tento prvek dětinskosti v jeho povaze by měli zhodnotit psychologové. Prozatím jsou tady dost četná svědectví Havlových spolupracovníků. Třeba o tom, jak vyděsil svoji suitu, když při návštěvě jedné automobilky prostě ujel s jedním vystavovaným autem přímo z dílny do ulic. Nebo, jak se dovedl několikrát za odpoledne za odhrnutou záclonou kochat pohledem na první nádvoří, kde před čestnou rotou vykonávali protokolární opičky nastupující velvyslanci a hradní dechovka k tomu hrála jejich, někdy velmi exotické, hymny.

Havel vždy spojoval svojí bohatou fantazii a smysl pro humor s politikou a maximálně využíval divadelních prvků k jejímu provádění. Proto i z pátečního pořadu bylo patrné, co pro něj znamenalo to obrovské show Severoatlantického summitu v Praze na samý závěr jeho prezidentování.

Havel se teď také velice hezky svěřil se svým, zajisté upřímným, přesvědčením, že všechno kolem sebe, a tedy také celou svou kariéru, považuje za jeden neskonalý zázrak. Dodejme, že takovým zázrakem bylo i to nejdůležitější na jeho prezidentství. Totiž onen neuvěřitelný osobní úspěch po celém světě. Už jsem se zmínil o tom, že leckdo považuje i jeho usednutí na prezidentský stolec za výslednici tlaků ze Západu, kde už předem měl vybudované pozice, jednak svými rodinnými vazbami, ale i svým vlastním pozoruhodným literárním dílem a disidentským životem. Je téměř jisté, že právě toto mu otevřelo i srdce amerických zákonodárců, k nimž v únoru 1990 česky promlouval.

Havel sám teď přiznává, že když si ten svůj projev znova čte, tak se za některé výroky až stydí, takže ten neutuchající potlesk ostřílených amerických politiků opět muselo nejspíš způsobit Havlovo osobní charisma a přesvědčivě hluboká víra v platnost mravních zásad i v tomto degenerujícím světě. Takže co dál. Václav Havel podle očekávání prohlašuje, že nezaloží žádnou politickou stranu a do žádné také nevstoupí. Nedá se nic dělat. I když by bylo zajímavé, co by to s naší politickou scénou udělalo, kdyby právě v tomhle změnil názor.

Zatím jen říká, že se bude stavět na stranu takových politických sil, které mu vyhovují tím, že stojí na straně lidských práv. To ostatně dělal vždy a teď by jen k tomu mohl mít víc volnosti. Jenže on chce také psát, cestovat a vůbec svobodně žít. Stačí ještě na to všechno? Zajisté i samo popsané jeho polistopadového života by mělo velkou politickou cenu, ovšem jen tehdy, kdyby pootevřel také zákulisí svého působení. Václav Havel je velká a sumárně kladná politická osobnost a je škoda každého dne, kdy se pro tuto zemi nějak politicky neangažuje.