V Iráku boje nekončí

Radikální šíitský duchovní Muktada Sadr sice už minulý týden nabídl, že jeho ozbrojení stoupenci ustoupí z místa posvátné mešity imáma Alího a jejího okolí, ale to k dohodě zřejmě nestačí. Povstalci totiž zároveň odmítli složit zbraně, což považuje irácká ústřední vláda za nepřijatelné.

V pátek a v sobotu panoval v Nadžafu ještě poměrný klid, ale v neděli ráno zaútočilo na povstalce americké letectvo a tanky se přiblížily k posvátné mešitě jen na několik set metrů. Podobné přestřelky a útoky se odehrávaly i v noci z neděle na pondělí a v pondělí ráno a pozdější zprávy hovořily o tom, že při nich byla poškozena vnější zeď svatyně, i když Američané na samotný chrám útočit nechtěli. Nikdo také dosud nebyl schopen podat spolehlivé informace o počtu mrtvých a raněných, přestože k obětem na životech tam velmi pravděpodobně docházet muselo.

Jedno je zřejmé - že vláda v Bagdádu by nejraději vyřešila konflikt dohodou, neboť poškození posvátného chrámu v Nadžafu a jeho nejbližšího okolí - anebo dokonce jeho zničení - by patrně vyvolalo ještě mnohem krvavější povstání celé komunity iráckých šíitů, která nakonec představuje největší část iráckých obyvatel. Proto také premiér Aláví stále váhá a proti Sadrovým stoupencům zatím raději skutečně pádně nezakročil.

Nejistá pozice centrální vlády v Bagdádu byla patrná už během celonárodní konference politických vůdců minulý týden. Většina delegátů se namísto dalších nutných kroků směrem k zavedení demokracie zabývala pouze vývojem v Nadžafu a šarvátky mezi účastníky konference odhalily, jak dlouhou cestu má Irák pravděpodobně ještě před sebou.

Hlavním cílem celonárodní konference bylo vybrat jedno-sto členné prozatímní národní shromáždění, které by až do voleb dohlíželo na činnost vlády, mohlo by vetovat její nařízení a schvalovat státní rozpočet na příští rok. To se podařilo jen částečně. Mnozí zahraniční pozorovatelé se totiž po skončení konference domnívají, že Alávího vláda tam promarnila dosud nejlepší možnou příležitost, jak zapojit co nejvíce různých iráckých činitelů do přípravy voleb a mírového procesu. Západní diplomaté například vyčítají současnému premiérovi, že se nepokouší zapojit do politické činnosti i radikální sunitské nacionalisty a šíity, kteří jsou nyní rozpolceni na dvě části: jedni by asi byli ochotni vstoupit do politiky a jiní naopak chtějí pokračovat v ozbrojenném boji.

Jak západní pozorovatelé podotýkají, tyto radikální náboženské skupiny neměly na konferenci v Bagdádu dostatečné zastoupení a je celkem jasné, že zůstanou-li nadále stranou, nastanou další podobné revolty, jaké jsme nyní svědky v Nadžafu, v budoucnu takřka nevyhnutelně i jinde.

Deník IHT v pondělní úvodníku např. píše: iráčtí Kurdové, kteří celonárodní konferenci organizovali, na ní byli zastoupeni dobře, ale obhajoba skutečných kurdských zájmů v Iráku vyžaduje ještě mnohem víc, zejména jednání s nejdůležitějšími představiteli sunitské a šíitské komunity. Sunitští Arabové, kteří dominovali v Iráku za vlády Saddáma Husajna - podobně jako předtím za monarchie anebo pod britskou nadvládou a také za Otomanské říše - by nyní jistě měli pocítit, že se nestanou obětí těch, kterým bývalý diktátor ublížoval. Nový Irák musí najít prostor pro sunitské nacionalisty, včetně těch, kdo pracovali pro bývalou vládu Baathistů a nemůže být veden pouze politiky, kteří strávili celou dobu Sadámovy vlády v exilu.

A úvodník deníku IHT pokračuje: bude-li se dnes cítit příliš mnoho těchto lidí odsunuto stranou, nutně to vyvolá vážné problémy v místech, kde mají sunitští nacionalisté oporu, jakou jsou města Faludža a Mosul. A ani šíitští radikálové prý nejsou dostatečně zastoupeni v šíitských politických stranách, s nimiž spolupracuje prozatímní vláda premiéra Alávího.

IHT dodává: Pokušení vyloučit z politiky radikály, jakou jsou stoupenci Muktady Sadra, je přirozené. Ale události posledních několika měsíců ukazují, jak skupiny, které mají pocit, že nemají účast na vládě, si nakonec najdou jiný způsob, kterým vyjádří a prosadí své zájmy horšími, mnohem destruktivnějšími prostředky.

Jak se zdá, východisko z krize v Iráku je ještě daleko.