"Už zase" - aneb: výročí Srpna

20. srpen 2004

Datum 21. srpna 1968 si připomíná stále užší okruh pamětníků, a to jen některých. Ostatním, tedy převážné většině, už nic neříká. Pravda, toho dne začal pohřeb jistých nadějí, které vkládali do osudu národa někteří z jeho příslušníků (dodnes si myslím, že to byli ti lepší). Nebylo jich tehdy málo, ale ty naděje se časem ukázaly jako pošetilé. Připomínat - už po šestatřicáté -, co všechno mohlo být, nebýt sovětské okupace, nemá smysl.

Co možná smysl má, je - sdělit těm, které toto datum přestalo nebo ani nezačalo zajímat (tedy i dnešním "mladým"), že debakl takzvaného Pražského jara je počátkem jejich současné epochy, která pravděpodobně ještě nějaký čas potrvá. Tím počátkem nemíním jen samotný fakt sovětské okupace, ale i režim, pro nějž se vžil název "normalizace", a hlavně způsob, jakým se s ním česká veřejnost vypořádala. - Snad se shodneme na tom, že okupace cizí mocností je vždycky porážkou. Tu česká veřejnost nemohla odvrátit. Co však ovlivnit mohla, je forma porážky.

Že byl nový režim nastolen okupantem, že byl prolhaný, hloupý, pomstychtivý, zkrátka nemravný -, o tom se mohl tehdy přesvědčit každý. Přesto se mnozí nakonec rozhodli předstírat, že je vše v pořádku. Že se vlastně nic nestalo. - Řekl jsem sice opatrně "mnozí", ale podle mých zkušeností to byla většina. Taktika cukru a biče dolehla bičem na menšinu, kterou se podařilo izolovat. Většina zabrala na cukr. Tím byla nabídka skromného reál-socialistického komfortu a sociálních jistot. Platilo se za ni morální demobilizací, poddajností a pasivitou. Pokud člověk "po nich" něco chtěl (třeba byt, dostat děti na školu nebo i kariéru), musel se odvděčit protislužbou. Právě tehdy nastalo nevídané rozšíření korupce. Kdekdo měl z toho nepříjemné pocity. Těm se čelilo masivním útěkem do soukromí.

Uchlácholit takto celý národ, to něco stálo. Zaplatili jsme za to žitím na dluh, plundrováním tenčícího se bohatství země, jejího životního prostředí, a zejména atomizací čili rozpadem společnosti. Ten postihl i hospodářský život země: ekonomika se rozpadla na tu oficiální, dále na tu "šedou", a konečně na tu kriminální. Vědomí rozdílu mezi nimi se postupně vytrácelo.

Kladu si otázku, co z toho je dnes už překonanou minulostí. - Máme obratné, leč krátkozraké politiky, jejichž snahou je udržet své pozice. Máme pasivní veřejnost, která si nedá sáhnout na vymoženosti "reálného socialismu", čímž se řídí i takzvané sliby dané voličům. Máme spoustu málo vzdělaných mladých lidí, kteří hledají způsob, jak uniknout pocitu životní prázdnoty - a tak dále.

Právě tehdy, v tom "normalizačním" dvacetiletí, se ujala následující strategie individuálního přežívání: poměry vytvářejí "ti nahoře", já sám nemohu nic změnit; mohu se snažit pouze na ty poměry vyzrát; a to tak, že si vytvořím svůj vlastní privátní svět, abych byl - pokud možno - "za vodou". Budoucnost země nebo i světa mě nezajímá. Po mně ať přijde třeba potopa.

Je snad tento postoj překonanou minulostí? Řekl bych, že platí i nadále. Uznávám, že dnes si mohou početné sociální skupiny zařídit svou privátní zašívárnu komfortněji než tehdy. Naproti tomu jiné skupiny, méně početné, se dostávají na okraj společnosti rychleji; jejich osud - říká se tomu marginalizace - se však netěší obecné pozornosti. Ale ten nezájem o budoucnost, ten bohužel trvá. Pozná se to například podle toho, kolik starostí nám dělají instituce a instituty, jichž jsme se naučili využívat, ale které ve své stávající podobě nemohou přežít. Anebo podle toho, kolik a jaké péče věnujeme příštím pokolením - včetně generace našich dnešních dětí. - - Taky se to hodně pozná na tom, jak k nám naši politici promlouvají. Na tom, kolik je v jejich slovech věrohodného přiznání toho, jak na tom jsme, a kolik je tam účelového žonglování, mlžení...

Zjišťuji, že kdekdo má z toho nepříjemný pocit. Anebo směs nepříjemných pocitů. Bezradnosti, zklamání, neproduktivního vzteku. Říká se tomu "blbá nálada". - Možná, že se najde někdo, kdo se tomu chce vzepřít. Možná, že se dokonce pokusí zjistit, kde se to tady vzalo. A to je dobře. Chceme-li čelit nějaké nepravosti, není na škodu zjistit její původ. Těm, co si tu mizérii nechtějí nechat líbit, napovím: je tady jedno zajímavé datum. 21. srpen 1968. Tehdy cosi skončilo, ale začalo něco důležitého. Epocha, která v jistém smyslu trvá dodnes.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio