Úvaha nad časy a mravy

8. leden 2003

Lidská paměť je nedokonalá, bohudík. Kdybychom si pamatovali všechno, asi bychom dlouho nežili. Odjakživa jsem obdivoval vojevůdce nebo politiky nebo umělce, kteří líčí události s takovými podrobnostmi, že rozum zůstává stát. Pochopitelně, že jiný pamětník si pamatuje leccos jinak a i takový rozvodový soudce by mohl napsat rovnou sebrané spisy na téma - kterak a jinak si pamatujeme. A nemusí v tom být ani zlý úmysl.

Paměť je selektivní a obávám se jistě právem, že i pilní lidé, píšící deník, vybírají jen to, co je zaujalo, v tom horším případě jen to, co se jim hodí. Ať už vědomě nebo podvědomě naše vnímání křiví zážitky.

A to už nemluvím o tom, že paměti mnohých velikánů, zvláště politického ražení, o bývalých agentech nebo šéfech tajných služeb ani nemluvě, jsou mnohdy upravovány ještě dříve, než si pamětník začne pro budoucnost pamatovat.

Jaroslav Bureš poněkolikáté opravil svou paměť o zachráněném signatáři Charty 77, který byl nejdříve zaměstnancem rozhlasu, poté Orbisu, nejdříve neměl jméno, potom se jmenoval Heger, takže čtenář tisku, jinak občan, může už jen očekávat, že všechno je jako ze zpráv slavného Rádia Jerevan, že v zásadě je pravda, ale...

Připomíná mi to slavný rozhovor jednoho slavného zpěváka naší popové scény, který řekl, že podepsal Chartu 77. Na dotaz, zda neměl potíže, odpověděl, že naopak. A dotázán znovu odvětil, že tedy asi podepsal Antichartu, kdo si to má pamatovat.

Je sice pravda, že v jistých politických konstelacích je lépe tvrdit pouze to, že dědeček bojoval u Stalingradu, ale nepamatovat si, na čí straně, nicméně připadá mi, že téma, jakkoliv okrajové, souvisí s průzkumy veřejného mínění, které ukázalo, že občané tohoto státu hromadně přestávají politikům věřit ještě dříve, než promluví.

To samozřejmě není jen potíž této doby. V politice se lhalo, podvádělo, loupilo, vraždilo a válčilo o stošest odjakživa a nejpodezřelejší vlastně je, když dva panovníci si padnou kolem krku a slíbí v rozjásaných slzách radosti, že budou žít v míru a spokojenosti a klidu, aby se vzápětí rozpoutala nelítostná válka.

V čase vánočním jsme si mohli zopakovat mnohokrát opakované pohádky a připomenout si opět, že dobrý král Miroslav patří bohužel jen do těch pohádek.

Spíše mne na té poslední, v podstatě nepříliš významné aférce, zajímá motivace autora příběhu.

Doufal snad ve vylepšení kádrového profilu nebo - a to také není vyloučené, sám sebe přesvědčil o něčem, co nikdy neexistovalo? I to se stává, jak by nám dosvědčil psycholog nebo psychiatr. Není přece nic snazšího, než otevřít seznamy signatářů Charty 77 a zjistit, kterak se věci ve skutečnosti mají. Bylo jich vzhledem k celkovému počtu populace v tehdejším socialistickém Československu pohříchu málo. Tak už to chodí a nejenom u nás. Většina lidí si nechce komplikovat život, už tak dost složitý.

Potvrzení o neexistujícím chartistovi ukazuje ovšem i na rozpolcenost doby. Na jedné straně přiznáváme proklamativně, že komunistický režim byl režim zločinný, Milouš Jakeš se cítí být pronásledován, ne ovšem jako chartista, který on za to pronásledoval důsledně, ale přímo jako Kristus Pán a člověk by věřil, že se od knih Anny Kateřiny Emmerichové, popisující velice přesvědčivě svá zázračná vidění, nemohl a nemůže dodnes odtrhnout.

Jiní nás zase přesvědčují o tom, že jestliže vůbec kdy nějaké zločiny v komunismu byly, pak už jsou promlčeny, většina s tím vším nechce mít nic společného a prohlašuje, jak pregnantně vyjádřil v těchto dnech bulvární tisk, že s politikou končí.

Nemyslím si, že co občan, to by měl být politolog amatér, nicméně tím, že začneme politiku ignorovat, nezpůsobíme vůbec nic. I nadále budeme žít s ní a ve zcela reálných politických souřadnicích doby a jestliže nás snad dovede něco k politice praktické, v níž se nedá ani lhát, ani krást, alespoň ne dlouho, pak nás k tomu donutí jen stále hlasitěji se ozývající příroda.

Po srpnových povodních voda opět začala řádit. Co bude dál, v zimě, na jaře a kdykoliv, ví skutečně jen Svatý Petr a mám pocit, že budeme-li neustále řešit problém zatopených obydlí a jistě právem hluboce nešťastných lidí, budeme muset začít uvažovat o tom, zda nikoliv zbaběle, leč rozumně vyklidíme bitevní pole, na němž nemáme šanci zvítězit a z povodňových oblastí se prostě odstěhujeme.

Možná existují ještě jiné způsoby, jak se velkým vodám bránit, ale to všechno už je v oblasti, kde si žádného chartistu žádný politik už nebude muset vybájit.

Výsledkem jeho práce bude prostá realita. Buď bude voda v řekách a nebo v obýváku. I tak je někdy život prostý.

autor: Karel Moudrý
Spustit audio