Ústava je jednoznačná: politiku formuluje vláda

Ve sporu o roli prezidenta v zahraniční politice je z ústavního hlediska situace jasná. Jsme parlamentní demokracií. Podle Ústavy vláda odpovídá Poslanecké sněmovně. To znamená, že základními dvěma politickými hráči jsou vláda a Parlament. Ústava zároveň říká, že vláda je nejvyšším orgánem moci výkonné. Protože prezident je také součástí moci výkonné, je zřejmé, že on tím nejvyšším orgánem není. Opakuji, nejvyšším orgánem je vláda. Protože je ještě k tomu z výkonu své funkce neodpovědný, což znamená, že za jeho činy zodpovídá vláda, je ústavní hierarchie moci zcela zřetelná: politickou agendu včetně formování zahraniční politiky má v ruce vláda. Kompetence, které ústava prezidentovi dává, jsou dvojí: k jedněm, např. ke jmenování předsedy Ústavního soudu, nepotřebuje souhlas vlády. Zdůrazněme, že to je naprosto neobvyklé. Ani rakouský přímo volený prezident tak silné samostatné kompetence nemá. K platnosti aktů podle těch druhých kompetencí je zapotřebí spolupodpis premiéra nebo jím zmocněného ministra. Tyto akty, jako třeba že zastupuje stát navenek, je proto třeba chápat jako ryze formální. Prezident je prostě ceremoniářem: určitým věcem propůjčuje důstojnost jako hlava státu. Ústava od prezidenta očekává, že i když bude mít odlišné názory než má vláda, bude dodržovat vládní politiku.

Bohužel, ani jeden z prezidentů po roce 1989 to nedělal. Prezident Havel víc za scénou, ale i on důrazně - blokoval např. jmenování velvyslanců, aby dosáhl jmenování toho, o kterého stál. Jeho rudolfinský projev z prosince 1997, kde mluvil spíš jako vůdce opozice než jako nadstranický prezident, také notně vybočoval z jeho ústavní role. Tehdejší předseda vlády Klaus nelibě nesl např. propagování visegradské spolupráce prezidentem Havlem a také přemýšlel, jak prezidenta zkrotit.

Prezident Klaus však zachází podstatně dál. Pomiňme jeho chování během tzv. vládní krize, kdy si přisvojoval kompetence, které mu Ústava nedává. Pomiňme i jeho svévolný zásah do jmenování soudců, nepodepisování zákonů atd. Delší dobu napadá centrální prioritu vlády - schválení evropské ústavní smlouvy. Odvolává se přitom na článek Ústavy, podle kterého prezident zastupuje stát navenek. To je ovšem skutečně "hluboké nedorozumění". Prezident má stát zastupovat podle mandátu, kterým ho vybaví vláda prostřednictvím Ministerstva zahraničí. Jinými slovy: prezident by měl chodit velmi úzkou uličkou, kterou mu vláda vymezí.

Václav Klaus to odmítá, ačkoliv dodržování Ústavy slíbil ve svém prezidentském slibu. Bohužel, nelze ho za to postihnout. Možnost žaloby Senátu k Ústavnímu soudu je spíš pojistkou pro případ, že by se prezident zbláznil, v praxi se skoro jistě neuplatní.

Civilizovaný stát však nemůže mít dvě zahraniční politiky. Prezident, pokud je ve funkci, je vázán ústavou a své soukromé názory by si měl schovat pro psaní pamětí. Pokud chce vystupovat svobodně jako občan Klaus, má možnost rezignovat.

Václav Klaus měl s pochopením své Ústavní role vždy problémy. Když před jedenácti lety jako český premiér odletěl do Mnichova letadlem pojišťovny Allianz na soukromou, tedy zřejmě honorovanou přednášku pro německé podnikatele a posléze na lyžařský výlet do rakouského střediska San Anton, zavolal jsem do britského parlamentu, jestli by bylo něco takového v Británii možné. Ubezpečili mne, že ne.

Premiér Jejího Veličenstva je 24 hodin denně premiérem a za to bere plat. Není přípustné, aby v době, kdy je ve funkci, vykonával soukromé aktivity nota bene financované soukromými subjekty.

U nás je to jinak. Prezident soukromé a oficiální naprosto nerozlišuje. Nedávno letěl do USA na soukromou cestu propagovat svou knihu. Neznám případ, že by nějaký prezident jiného státu dělal něco podobného, ale pokud by letěl linkou a cestu si platil sám, tak by se to snad dalo tolerovat. Jenže on na ni letěl na státní útraty a po USA se opět nechal vozit soukromým letadlem.

Několik dní před cestou v televizi Nova sám tvrdil, že se na své cestě s prezidentem Bushem nesetká. Soukromé setkání s prezidentem Bushem se domluvilo až v USA. To nic nemění na faktu, že na státní útraty letěl na soukromou návštěvu. Argumenty, že svou knihou propagoval stát, neobstojí. Součástí vládní politiky jistě není jednostranné líčení devadesátých let optikou Václava Klause.

Je načase, aby se i u nás začali ústavní činitelé chovat standardně. Rozhořčení ODS nad kritikou Klausova chování ze strany premiéra je naprosto zbytečné. Až ODS bude vládnout, také nebude stát o konflikty s nezvladatelným prezidentem.