USA uvalily sankce na Sýrii

Většina těchto zemí se posléze přidala slovy (a často i skutky) na stranu Washingtonu a začala potírat domácí teroristické skupiny. Jako první šel příkladem pákistánský prezident Mušaraf, který okamžitě pochopil, že dějiny mu nabídly vzácnou příležitost. Mohl do nich najednou vstoupit jako pozitivní postava, nikoliv jako generál, který se dostal k moci vojenským převratem.

Potom přišla válka v Afgánistánu, rozprášení islámského hnutí Taliban, a posléze i válka v Iráku s potupným zadržením tamního diktátora Saddáma Husajna. Na všechny diktátory světa to mělo blahodárný vliv, protože Husajnův pád byl nečekaný a rychlý. Přispělo to tedy k jejich snaze o vlastní polepšení. Zatím posledním příkladem zázračné nápravy je libyjský "plukovník" Muammar Kádáfí, který se vzdal zbrojních programů a vyzval blíže neurčené kolegy, aby ho následovali.

Vraťme se ale k Sýrii. Její příběh je totiž trochu jiný. Sýrie sousedí s Irákem a měla s ním leccos společného, včetně strany Baas - ta si vysloužila podobně špatnou pověst, jako její irácká odrůda. Nynější prezident Bašar Assad je synem bývalého prezidenta Hafíze Assada, proslulého krutým potíráním opozice. V zemi se tedy vytvořila jakási podivná dynastie, jejíž obdoba se vyskytla snad jenom v Severní Koreji, a nedávno také v Ázerbajdžánu.

Když ale nastoupil dědic prezidentské funkce k moci, panovala veliká očekávání. Původně se měl stát totiž prezidentem jeho bratr, ten ale tragicky zahynul, takže volba musela padnout na povahou spíše mírného, a hlavně vzdělaného lékaře Bašara, který vystudoval na Západě. Kdo ale čekal zlepšení vztahů s Izraelem a rozumnější politiku v oblasti, ten se trpce zklamal. Ať už se stal Bašar Assad kolečkem velkého mechanismu nebo se názorově ztotožnil s politikou svého otce, výsledkem je to, že Sýrie se chová skoro jako za starých časů.

První vážné problémy se Západem, přesněji řečeno se Spojenými státy, nastaly už během počáteční fáze války v Iráku. Sýrie byla v té době členem Bezpečnostní rady OSN a těsně před konfliktem překvapivě podpořila klíčovou rezoluci č.1441. Americká armáda ale rychle zjistila, že přes hranice přicházeli ze Sýrie do Iráku islámští radikálové. A naopak, Damašek tajně poskytoval útočiště hledaným prominentům Husajnova režimu.

Objevila se také podezření, že na syrském území mohl Saddám Husajn ukrýt zakázané zbraně. Napětí vedlo dokonce k úvahám o tom, že po Iráku by mohla spojenecká vojska klidně obsadit i Sýrii. V Damašku by byla přece za pár dní. Nic takového se samozřejmě nestalo, ale faktem je, že s rostoucími problémy Američanů v Iráku Sýrii takříkajíc otrnulo a její politika pořád víc připomíná staré zašlé časy.

Nynější americké sankce jsou vyústěním rostoucí nespokojenosti Washingtonu. Prezident Bush je zdůvodnil tím, že Damašek podporuje teroristy, nadále nechává pronikat islámské radikály přes hranice do Iráku a vyvíjí chemické (a možná i biologické) zbraně. Trestem je zastavení obchodu (které ale paradoxně postihne hlavně americké firmy dovážející ropu), a také zákaz letů syrských aerolinií do Ameriky (ty tam ovšem vůbec nelétají).

Jinými slovy, sankce jsou spíše politickým gestem