USA a "exit strategy" z Iráku

Režim Saddáma Husajna byl silný v slovech, nikoliv reálně. Proto se zhroutil jako domeček z karet. Jeho armáda skončila naprostým fiaskem, částečně snad i proto, že utlačovaní lidé neradi nasazují život za nenáviděného diktátora. Pod pokličkou režimu ale dřímalo celé stádo desetihlavých saní - a to při plánování invaze kdesi ve Washingtonu nikdo netušil (nebo - pokud to někdo tušil, jeho hlas nebyl vyslyšen).

Výsledkem je chaos, ve kterém denně umírají američtí vojáci i představitelé rodící se domácí správy. Šíité jsou proti sunitům, sunité proti Kurdům. Mezi jednotlivými komunitami panuje obrovská nedůvěra. Kritici tvrdí, že starý Irák už vlastně neexistuje protože se dávno rozpadl a pohromadě zůstává pouze díky vnějšímu tlaku.

Stav je prostě na hony vzdálen původní představě Bílého domu, že na ropu bohatý Irák se stane příkladem svobody a demokracie pro celý Blízký východ. Zatím je příkladem toho, jak teroristé umějí využít nestabilitu ve svůj prospěch. Nemluvě o tom, že jenom Američany stojí přítomnost 150 000 vojáků v této zemi každý měsíc čtyři a půl miliardy dolarů, což je více než osmina českého rozpočtu na celý rok.

Je tedy nasnadě, že Bílý dům začne dříve nebo později hledat takzvanou "exit strategy" - tedy strategii, jak z Iráku odejít bez toho, aby se tamní vláda zhroutila. Ostatně, kritici namítají, že představu o stažení jednotek domů měl mít Pentagon už ve chvíli, kdy je do irácké pouště posílal. Je přitom důležité pochopit, že nejde o žádnou taktiku ústupu, ale o postupné odevzdávání zodpovědnosti domácí vládě a bezpečnostním silám.

Připomeňme, že podobná diskuse se odehrála po příchodu amerických vojáků do Bosny. Bývalý prezident Bill Clinton sliboval, že mise bude krátká a příští Vánoce budou slavit vojáci doma. Od té doby uplynulo skoro deset let a Evropská unie převzala formálně zodpovědnost za stabilitu Bosny až minulý měsíc. V Kosovu se odehrává podobný případ. Jestliže známý Murphyho zákon tvrdí, že všechno trvá dvakrát tak dlouho, v případě vojenských misí tohoto typu bychom mohli prohlásit, že trvají pětkrát nebo desetkrát tak dlouho.

Americký prezident Bush je, zdá se, s dlouhodobou přítomností v Iráku více méně smířen. Jde ale o to, jakou podobu tato přítomnost bude mít. Něco jiného je 150 000 vojáků, zasahujících v celé zemi, a něco jiného je pár základen, sloužících jako pouhá pojistka - tak je tomu například v Německu, v Japonsku nebo v Jižní Koreji.

Je docela evidentní, že po prvních iráckých volbách redukce amerických sil nastane. Co ale přijde potom? Přesněji řečeno, jakou redukci svých sil si bude moci Washington vlastně dovolit? To je otázka, která čeká na Bílý dům, a také na budoucí iráckou vládu. Může se totiž klidně stát, že noví představitelé Iráku požádají Američany, aby se stáhli.

Nikdo to dnes ale nedokáže předvídat. Prezident Bush proto odsouvá celou diskusi směrem do budoucnosti a na dotěrné otázky novinářů, jak dlouho vlastně zůstanou Američané v Iráku, odpovídá standardní větou: dokud nebude práce skončena. I jemu ale musí být jasné, že nějaká změna nastat musí. Současný stav se totiž přestává líbit několika vlivným republikánům v Kongresu.

Takový Chuck Hagel z Nebrasky nebo John McCain z Arizony nemají o současném strategickém plánování valného mínění - a dávají to hlasitě najevo. Ozývají se hlasy, že Američané by v Iráku neměli zůstat sami. Jinými slovy, že část bezpečnostního břemena by na sebe měla převzít Atlantická aliance a OSN.

Republikán Brent Scowcroft, který působil jako bezpečnostní poradce za prezidentů Forda a Bushe staršího, tvrdí, že v případě odchodu Američanů vypukne v Iráku okamžitě občanská válka. Washington by tedy měl, podle něj, pohrozit evropským spojencům tímto scenářem. Je ale poněkud naivní myslet si, že by to na Němce nebo Francouze zapůsobilo. Ti totiž zaujali postoj: co jste si bez nás navařili, to si teď pěkně vychutnejte.

Jisté je, že najít rozumnou strategii odchodu nebude vůbec jednoduché. Jisté je i to, že do iráckých voleb (koncem tohoto měsíce) diskuse ani nezačne. Irák je dlouhodobá záležitost, pro kterou platí další moudrý Murphyho zákon, že všechno, co se může pokazit, se pokazí, a to, co se pokazit nemůže, to se pokazí rovněž.