ÚNOR 1948: Byla to fatální záležitost
Letošní nekulaté výročí dočasného vítězství komunistické strany nad demokratickou většinou v Československu si zaslouží pozornost ne snad proto, že by naší zemi hrozilo podobné nebezpečí jako před 62 lety.
Důvod, proč si únorovou tragedii, jak komunistický puč nazval přední český demokrat 40. let a ministr Hubert Ripka, nejen připomínat, ale hlavně vysvětlovat příčiny, které k ní vedly, spočívá v tom, že v dnešní společnosti je některými vlivnými médii uměle živena flagelantská představa, že za 40 let komunistického útisku si naše země může vlastně sama, protože se její demokratické elity v důsledku spolupráce s komunisty v Národní frontě na likvidaci politické plurality samy podílely. Takový výklad událostí prokazuje malý smysl pro realitu té doby. Je nejen věcně chybný, protože oběť komunistické agrese vydává za spoluviníka, ale také společensky demoralizující, neboť ve svých důsledcích oslabuje vztah občanů ke své vlastní zemi tím, že na její historii nahlíží s neoprávněným despektem. Přispívá k němu bohužel i část současných českých historiků, která ne dost dobře rozumí základním geopolitickým souvislostem té doby a nedovede si představit, že by některé události v dějinách malých států mohly mít povahu přírodní katastrofy. Víme o ní, že nám hrozí, ale nejsme schopni jí svými silami zabránit.
V dvousvazkové publikaci s názvem Draze zaplacená svoboda, která detailně pojednává o politice londýnské exilové vlády, se můžeme dočíst, že se "Československo do sovětské sféry vlivu zařadilo nejpozději koncem roku 1943 z vůle vlastních politických představitelů a západní spojenci to byli postupně nuceni akceptovat jako danou věc." Toto tvrzení je klasickou polopravdou, která jemné předivo vzájemných souvislostí, příčin a následků dokonale desinterpretuje. Ačkoliv exilová vláda v čele s presidentem Benešem o smlouvu se Sovětským svazem usilovala i přes nesouhlas britského ministerstva zahraničních věcí, nebyl její podpis příčinou skutečnosti, že se naše země stala součástí sovětského satelitního systému. I ostatní středoevropské státy, které neprováděly vůči SSSR přátelskou politiku nebo byly s ním dokonce ve válečném stavu, čekal stejný osud. Československo se dostalo do sovětské mocenské sféry v důsledku expansivní politiky Sovětského svazu, který soustavně usiloval o rozšíření své sféry vlivu. Rychlým postupem Rudé armády od Stalingradu ke své západní hranici v průběhu roku 1943 se před Stalinem otevřela příležitost obsadit všechny země střední a jihovýchodní Evropy a nastolit v nich komunistický režim. Sovětský diktátor si uvědomil, že mu v jeho úmyslu nemůže nikdo zabránit a podle toho si také počínal. Beneš tuto situaci předvídal, a proto se snažil o dohodu se Stalinem co nejdříve. Byl si vědom toho, že jeho vyjednávací pozice bude tím výhodnější, čím dále od našich hranic bude probíhat bojová fronta. Pravdu má britský historik Roy Douglas, který o politice presidenta z let 1941-42 před 20 lety ve své knize "Od světové války ke studené válce" napsal: "Britské ministerstvo zahraničních věcí dospělo k závěru, že se Beneš rozhodl spojit svůj osud s Ruskem, protože věří, že SSSR bude po válce ve střední Evropě dominovat. Avšak v nepravděpodobném případě, že západní mocnosti ukáží svou vůli mít ve střední Evropě své slovo, bude připraven znovu přispěchat nazpět." Toto konstatování přesně vystihuje politiku presidenta Beneše i exilové vlády. Protože západní spojenci nepovažovali střední Evropu za svou zájmovou sféru a na rozdíl od Stalina se v ní nechtěli po válce angažovat, bylo zřejmé, že se celá oblast sune samopohybem do sovětské sféry vlivu a londýnská exilová representace na tom nemohla nic změnit. Tuto geopolitickou skutečnost bohužel odmítá značná současných českých žurnalistů a bohužel i historiků pochopit.
Pokud chceme správně porozumět politické situaci v ČSR v letech 1945-48, musíme vzít v úvahu jednak fakt, že naše země se stala na SSSR - nutno znovu zdůraznit, že ne subjektivním zaviněním exilové vlády v Londýně- zcela závislou ještě před koncem druhé světové války v důsledku příchodu Rudé armády na československé území a nikoliv až v roce 1947 po odmítnutí své účasti na projednávání Marshallova plánu. Dále nesmíme opominout skutečnost, že návrat ke standardním demokratickým poměrům vlivem sovětské přítomnosti nebyl možný a ani nenastal. Postup sovětských vojsk přes naše území následovala i tajná policie NKVD. Sovětské vojenské vedení předávalo správu země československé vládě nikoliv pouze oproštěnou od Německa, ale také infikovanou virem nového totalitarismu, který zůstával zatím skryt pod povrchem. Sovětské bezpečnostní orgány Československo ve skutečnosti nikdy úplně neopustily. Tehdejší národně socialistický poslanec Ota Hora později napsal, že i po oficiálním odchodu spojeneckých armád z Československa viděl na náměstí Republiky v Praze sovětské vojáky. Jiného člena vedení národně socialistické strany Vladimíra Krajinu zatýkali v únoru 1948 sovětští agenti jménem světové revoluce.
Dominance SSSR v zemích, do kterých se dostala Rudá armáda, byla úplná a po technické stránce umožňovala stejný postup, který Stalin zvolil roku 1939 v případě pobaltských zemí, tedy anexi jejich území a ztrátu státní samostatnosti. Takové řešení však nebylo pro Stalina politicky výhodné za situace, kdy jedním z válečných cílů spojenců bylo obnovení státní suverenity států, jež se staly obětí hitlerovské agrese. Vojenská přítomnost Sovětského svazu ve střední Evropě umožňovala nastolit v těchto zemích pomocí ozbrojené menšiny komunistický režim již v roce 1945, ale s ohledem na americkou přítomnost, o které se tehdy Stalin domníval, že je pouze dočasná, bylo pro něj výhodnější těmto zemím prozatím ponechat jistou míru svobody ve vnitropolitickém vývoji.
Českým demokratickým politikům z poválečné doby jejich kritici vytýkají, že zemi jednoznačně orientovali na SSSR, dále, že komunistům ve všem ustoupili při projednávání košického vládního programu, včetně systému Národní fronty z vyloučením skutečné opozice, vyčítají jim i prosovětskou rétoriku, kterou vydávají za jejich skutečné názory. Tvrdí, že právě jejich politika spolupráce s KSČ dovedla naší zemi ke ztrátě svobody. Nenamáhají se však porovnáním vývoje v okolních zemí, které postihl stejný osud, zjistit, zda by jiná, více konfrontační politika českých demokratů mohla uchránit zemi před sovětizací.
V Bulharsku bylo roku 1946 dovoleno kandidovat opozičním stranám, které stály mimo komunisty ovládanou vlasteneckou frontu. Ve zmanipulovaných volbách získali 75% hlasů. Šéf opoziční federace práce Nikola Petrov, který komunistické praktiky tvrdě kritizoval, byl národním shromážděním zbaven imunity a vydán policii, která ho z budovy parlamentu odvlekla přímo do vězení. O pár měsíců později byl odsouzen k trestu smrti a popraven. V Maďarsku nebyla žádná národní fronta vytvořena. Komunisté šli do voleb na podzim 1945 samostatně. Předpovídali, že drtivě zvítězí, avšak získali pouze 17% hlasů. Vítězem se stala s 57% získaných hlasů malorolnická strana, která by za normálních okolností sestavila jednobarevnou vládu. Sovětský protektor však trval na vládě velké koalice, ve které si komunisté podrží ministerstvo vnitra. I když malorolníci obsadili ve vládě polovinu křesel včetně předsedy vlády, rozhodující moc ve státě měla komunisty řízená policie, která přes odpor vlády čistila státní správu od pravicových živlů, rozpouštěla nekomunistické spolky a sdružení. Tajemník malorolnické strany Béla Kovacs, který komunistické praktiky veřejně kritizoval, byl obviněn z protistátního spiknutí. Ačkoliv ho parlament odmítl zbavit imunity, sovětské vojenské orgány ho v únoru roku 1947 zatkly a unesly do SSSR. Došlo i na premiéra Ference Nagye. Během jeho léčebného pobytu ve Švýcarsku mu šéf maďarských komunistů Rakosi telefonoval, že sovětské úřady objevily důkazy o jeho účasti na protistátním spiknutí. Vyzval ho, aby odstoupil a jeho rodině bude umožněno za ním vycestovat, což Nagy učinil. Nahradil ho jiný člen malorolnické strany, který komunistům vycházel ve všem vstříc. Nastolení komunistických režimů ve všech zemích střední a jihovýchodní Evropy kromě Československa bylo kontinuálním procesem. Vůči nelegálnímu postupu komunistů se stavěli na odpor jednotlivci, k organizovanému vystoupení demokratických sil proti komunistické svévoli a k rozhodujícímu střetnutí sil demokracie a totality jako u nás však v žádné z těchto zemí nedošlo.
Je sice pravda, že čeští demokraté při projednávání vládního programu v Moskvě na jaře 1945 komunistům ve všech podstatných věcech ustoupili, protože věřili, že v osvobozené vlasti se změní nepříznivý vývoj v jejich prospěch. Neznamená to však ještě, jak píše Lída Rakušanová ve svém loňském komentáři o Únoru, že na rozdíl od nekomunistických politiků ve všech ostatních středoevropských zemích dělali ozbrojené komunistické menšině pouhou stafáž a už vůbec není pravda, že by jí dělali proto, jak autorka bez opory v historických dokumentech fabuluje, aby dosáhli vyčištění země od etnických menšin.. Pokud by byli politici jako Jan Masaryk, Petr Zenkl nebo Prokop Drtina pouhou kulisou, nemuseli by jim komunisté posílat balíčky s výbušninami a nevypukla by žádná krčmaňská aféra. Ani kremelské vedení si nemyslelo, že by čeští demokraté byli ochotni bez jakéhokoliv odporu umožnit komunistům úplnou likvidaci parlamentního systému. Svědčí o tom slova tehdejšího sovětského velvyslance v Polsku Lebeděva, který v rozhovoru s ministrem zahraničního obchodu Hubertem Ripkou během jeho oficiální návštěvy v Moskvě koncem roku 1947 kritizoval národní socialisty za to, že způsobili Fierlingerův pád a jeho odchod z čela sociální demokracie. "Vyhlašujete věrnost Sovětskému svazu a přitom neskrýváte naději, že nad námi Amerika jednou zvítězí. Chcete dostat komunisty z vlády a vytvořit situaci podobnou, jaká existuje ve Francii." Při jiné příležitosti si musel Jan Masaryk vyslechnout ostré výtky na adresu nekomunistických politiků, že se chovají k Sovětům tak, jak by si to žádný spojenec nemohl nechat líbit.
Na počátku roku 1948 poslal ministr zemědělství Ďuriš do Moskvy dopis, v němž vyslovil obavu, že KSČ stihne osud komunistů ve Francii a Itálii, kteří byli vytlačeni z vlády, a připomínal sovětskému vedení, že je jeho povinností tomu zabránit. Do příštích voleb tehdy zbývalo několik měsíců a bylo zřejmé, že v důsledku opadnutí poválečné radikality obyvatelstva a také vlivem špatné hospodářské situace komunisté svůj volební úspěch z roku 1946 již nezopakují. KSČ, instruovaná Moskvou, se proto rozhodla nové svobodné volby již nepřipustit. Pochod komunistů ke konečnému uchopení moci začal odvoláním 8 nekomunistických důstojníků SNB ministrem vnitra Noskem. 13. února se vláda usnesla hlasy všech nekomunistických ministrů na zrušení Noskova opatření a uložila Gottwaldovi, aby usnesení provedl. Ten to odmítl. KSČ se ocitla v izolaci, opustila parlamentní půdu a rozhodla se politický spor vyřešit mocenským zásahem. Situace v ČSR musela Kreml znepokojovat, když den před podáním demise 12 ministrů 3 demokratických stran vyslal Stalin do Prahy vysokého úředníka sovětského ministerstva zahraničí V. Zorina s instrukcemi pro předsedu vlády Gottwalda. Stalinův požadavek, aby šéf KSČ požádal Moskvu o vojenskou pomoc, nasvědčuje tomu, že SSSR považoval Československo za základní článek své mocenské soustavy ve střední Evropě a byl připraven upevnit si v něm svůj vliv stálou vojenskou přítomností. Je rovněž možné, že zamýšlel případný odpor demokratů, kdyby president Beneš odmítl jmenovat novou vládu podle Gottwaldových návrhů, utopit v krvi a demonstrovat tak USA, že si ve své sféře vlivu bude dělat to, co uzná za vhodné.
Únorové vítězství komunistů bylo klasickým pučem, triumfem ozbrojené menšiny nad demokratickou, parlamentní většinou. KSČ by bez použití síly a vyhrožováním silou nemohla nastolit svoji ničím neomezenou moc. Demokraté neměli šanci komunistické přesile s Kremlem za zády odolat, pro uchování demokracie v zemi však udělali vše, co bylo v jejich silách. V dnešní době, kdy únorové události dávno ztratily na politické aktuálnosti, by si jistě zasloužili spravedlivé historické zhodnocení svého marného zápasu o uchování demokracie v zemi. K tomu by měl přispět i tento komentář.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.