Trnitá cesta k referendu

Jenže pokud všechny tyto procesy proběhnou, asi už nebude stejně možné stihnout referendum před termínem voleb. Počítejme. Vládní návrh obecného referenda schválila Poslanecká sněmovna před měsícem v prvním čtení. Další proces může ještě nějaký čas trvat. Poté návrh půjde do Senátu, kde bude s největší pravděpodobností zamítnut nebo vrácen Poslanecké sněmovně. Ta bude mít nějaký čas na jeho přehlasování a pokud se tak stane, přijde návrh k prezidentovi, který ho nejspíš také vrátí sněmovně. Ta ho opět bude mít možnost přehlasovat.

Pokud tento proces opravdu proběhne, bude trvat nejméně do podzimu. Teprve poté vláda opět předloží nový zákon o jednorázovém referendu a ten si zakusí podobné martýrium znovu. Pokud ale všechny strany vezmou vážně, že referendum o evropské Ústavě chtějí, může být kratší s pozitivním koncem. I tak ale nebude možné uspořádat referendum dříve než v první polovině příštího roku a to už je beztak velmi blízko poslaneckých voleb. Jenže konání referenda v rámci voleb velmi tvrdě odmítá ODS. Bude tedy s tím souhlasit? Nezablokuje kvůli tomu vládní jednorázové referendum už v Senátu?

Jistěže by asi bylo jednodušší, kdyby přece jen byl schválen návrh senátorů ODS. Jde o standardní referendový návrh, k jehož kladnému výsledku je třeba nadpoloviční většiny těch, kteří se ho zúčastní. Nevyžaduje žádné procento účasti, při kterém by bylo platné. Díky němu by se referendum mohlo uskutečnit ještě na podzim, což si zřejmě mnozí občané přejí. Otázkou jen je, zda-li titíž také k referendu přijdou.

Kolem diskuse o této věci je totiž řada otazníků na všech stranách politického spektra. Začněme u vládní koalice. Ta si zakládá na svém proevropském profilu, přesto žádná ze stran si netroufá říci, že je pro přijetí ústavní smlouvy standardním způsobem, tedy Parlamentem České republiky. S referendem souhlasí. Ale zejména ČSSD žádá prosazení obecného referenda, jak bylo řečeno, a využívá k tomu časové tísně, způsobené nedohodou. ČSSD tedy Ústavu chce, referendum také, ale zatím dělá vše proto, aby nebylo ani jedno, ani druhé.

Rozpor má ve svých stanoviscích i opoziční ODS. Tato strana byla vždy proti referendu, s docela logickými argumenty, že Česká republika je zastupitelskou demokracií, kde jsou voleni zástupci lidu právě proto, aby o věcech kvalifikovaně rozhodli. Půvab přímé demokracie objevuje zpravidla ODS jen tehdy, když se jí to zrovna hodí. Tak například v případě volby prezidenta, když se zdálo, že jiným způsobem, než lidovým hlasováním nepůjde prosadit čestného předsedu do křesla prezidenta. Když se jí to jiným způsobem podařilo díky amatérismu ČSSD, o přímou volbu opět ztratila zájem.

Tak je to i s referendem. Její posedlost tímto institutem v případě evropských otázek a zároveň odpor k němu v otázkách jiných, je pozoruhodný. Přitom stejné argumenty, které platí proti obecnému referendu, platí patřičně i pro referendum jednorázové k ústavní smlouvě. ODS má jistě právo být proti ústavní smlouvě, což ještě nemusí znamenat odpor proti integraci jako takové a cestu České republiky do izolace. Ale ve svých stanoviscích k přímé demokracii by měla být konzistentní.

Nakonec to vypadá tak, že politikové chtějí hodit své rozhodnutí na občany především proto, že mají pocit, že spíše občané budou hlasovat pro, než že se podaří prosadit smlouvu v Parlamentu. Jenže ve své rozhádanosti a nedostatku konsensu nejsou schopni se nejspíš dohodnout na podobě referenda. A protože je tlačí čas, možná to nakonec dopadne tak, že budou muset přece jen na sebe odpovědnost vzít a k ratifikaci smlouvy se vyjádřit.

V některých státech Evropské unie už se tak stalo a nezdá se, že by to způsobilo nějakou větší škodu na jejich suverenitě, jak o tom několikrát hovořil kolega Jiří Ješ. Jestli totiž Českou republiku bude brát někdo v budoucnu v evropské spolku vážně, bude to pramálo záležet na jakémsi dokumenty, byť by byl sebedokonalejší nebo naopak byrokraticky nejhloupější.

Bude to záležet především na tom, jakou bude mít Česká republika autoritu. A při pohledu na zpět na politické tahanice a sestavování vlády a neschopnost domluvit se na potřebných reformách, ale ani na tom referendu, stejně jako na prezidentské uražené výroky, to není zrovna optimistický pohled.