Tragický poválečný osud Fritschových: Z celé rodiny přežil jen třináctiletý Hugo

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hugo Fritsch

Hugo Karl Armin Fritsch, třináctiletý německý kluk zažil konec 2. světové války v Blatné. Německé uprchlíky umístili do školy a před vchod se postavil český četník. Blatná se ocitla přímo na demarkační čáře. Dne 6. května 1945 do města přišla americká armáda. Sověti rozvinuli tábor za městem u blízké vesnice.

Tu noc Sověti vtrhli do školy a znásilnili německé dívky. Druhou noc si přijít netroufli. Stačil jediný americký voják na stráži s četníkem. Hugo popisuje, že Češi tolik neznásilňovali. Ale udělali to, že uprchlíky za pár dní vydali Sovětům a německé uprchlíky o všechno cenné okradli.

Ve sběrném koncentračním táboře Prosečnice – Lešany zahynuli jeho maminka, tatínek, pětiměsíční bráška Willi, starší bratr Herbert a babička. Hugo zůstal v táboře úplně sám. Na místě bývalého lágru se dnes nachází expozice historických vozidel a zbraní Vojenského historického ústavu. Příběh zdokumentovala třináctiletá Alenka Bruthansová, loňská vítězka žákovské kategorie soutěže Příběhy 20. století.


Soutěž Příběhy 20. století odstartovala čtvrtý ročník! Můžete přihlásit i vy. Vyberete si příslušnou kategorii – žáci, studenti či dospělí. Máte za úkol do února 2017 natočit vzpomínky jakéhokoliv zajímavého pamětníka. Přihlásit se do soutěže můžete prostřednictvím webových stránek, kam svůj soutěžní příspěvek i uložíte. Najdete tam také přesná pravidla této dokumentaristické soutěže. Máte výjimečně vysokou šanci vyhrát některou z deseti cen, pakliže vámi zdokumentovaný příběh poutavě sepíšete a opatříte fotografiemi. Nejvyšší cena dosahuje až 50 tisíc korun, další vítězové získávají iPhone 6. S řadou cen je spojena i nabídka pracovní smlouvy s Post Bellum. Soutěž organizují s podporou Českého rozhlasu a České televize dvě neziskové organizace: Post Bellum a Pant.

Konec dětství ve třinácti letech

Šestaosmdesátiletému Hugo Fritschovi v hlase zaznívá silný německý přízvuk, češtinu ale používá docela samozřejmě. Stejně jako za Protektorátu, kdy jako syn německého bankovního úředníka běhal s českými kamarády ulicemi Brna, hrál si na válku nebo pekl na polích za městem brambory. Šťastné dětství plné klukovin ale pro Huga skončilo ve třinácti letech.

V dubnu 1945 se začala k Brnu přibližovat osvobozenecká ruská vojska. Mezi místními Němci zavládly obavy z toho, že by se jim Češi a Rusové mohli mstít za válečné útrapy. Hrůzná pověst předcházela zejména Rudou armádu, a tak se nejen brněnští Němci pokoušeli dostat do západní zóny. „Otec až kolem poloviny dubna začal zvažovat, jak Brno opustit, ale už bylo pozdě. Žádné běžné vlaky z Brna už nejezdily, nebylo možné sehnat žádné auto ani povoz s koňmi,“ vypráví Hugo Fritsch.

Němci pak začali sami vypravovat z moravské metropole uprchlické vlaky. Hugův otec do jednoho takového svojí rodinu přihlásil. Po asi čtrnácti dnech namáhavé cesty do Prahy a Plzně jejich vlak skončil před železničním mostem u Blatné, který zničili partyzáni. Tím jejich cesta do rakouského Lince skončila. Tady viděl Hugo poprvé brutální násilí sovětských vojáků a okrádání německých uprchlických rodin českými Revolučními gardami. „Sebrali nám peníze, knížky… Našetřenou mouku babičce vysypali, i tomu malému dítěti koukali do plenek, jestli tam něco neschováváme,“ vzpomíná Hugo Fritsch a dodává, že ve snaze zachránit alespoň něco na sebe si všichni členové rodiny navlékli několik vrstev oblečení, ačkoliv bylo léto.

Poté, co všechny chlapce a muže zkontrolovali, jestli nemají vytetované znamení SS, se uprchlíci dozvěděli, že budou všichni internovaní ve sběrných táborech. Ještě týž den je naložili do vlaku. V noci pak dojeli do Prahy na Smíchovské nádraží. I v Praze se Fritschovi setkali s nenávistným chováním. Lidé jim nadávali a házeli po nich odpadky. Potom je hnali směrem ke Strahovskému stadionu. Bylo hrozné vedro, zavazadla byla těžká a cesta byla do kopce.

Hugův otec měl nemocné srdce a zhroutil se a později po něm i babička. Maminka s chlapci jim nemohli pomoci, protože je dav vyděšených uprchlíků tlačil dál do kopce. Odpočinout si mohli až před stadionem. Starší bratr Gerhard a Hugo hlídali zavazadla a nejmenšího Williho, maminka běžela zpátky z kopce pro tatínka a babičku, ale marně, už je nenašla. Setkali se s nimi znovu až na podzim. Po celou tu dobu neměli tušení, co se s nimi stalo. Až poté zjistili, že zůstali v internační nemocnici v Ženských domovech na Smíchově.

Rodina Fritschova na archivní fotografii

Kaše z mléka zabila Williho

Maminka se vrátila ke svým třem synům celá zoufalá. U vchodu na stadion je znovu po jednom prohlíželi a jejich skromný majetek opět zmenšili. Na Strahovském stadionu lidé spali pod širým nebem, k jídlu dostávali jen trochu polévky a kousek chleba. V takových podmínkách strávili Fritschovi více než měsíc. Na přelomu června a července je přepravili na statek Strachov u Kralup nad Vltavou na nucené práce.

Měli pomáhat při žních. „Bydleli jsme v jedné světnici a k tomu byla větší kuchyně. Polovina spala na půdě na slámě. Mlátili jsme na statku obilí, matka stála na vrchu mašiny a krájela panenky sena a druhá žena dávala seno do mašiny, já jsem byl pod střechou a rozebíral balíky slámy,“ vypráví Hugo Fritsch.

Ani zlepšení životních podmínek na statku už ale nezachránilo život půlročnímu Willimu Fritschovi, který celou dobu putování strádal z nedostatku vhodné stravy. „Když tam selka uviděla maminku s Willim, uvařila mu kašičku z čerstvého mléka. Trochu snědl, ale bylo mu potom z toho špatně. A když pak maminka vzala Williho do náruče, zjistila, že je mrtvý,“ vzpomíná Hugo. Pamatuje si, jak jeho matku s Willim odvezli na plošině nákladního auta na hřbitov, ale Gerhard ani Hugo s nimi nesměli.

Paní Fritschová po smrti Williho musela na velitelství čelit nařčením, že se o nejmenšího syna špatně starala a tudíž zavinila jeho úmrtí, a navíc se kvůli ní všichni zpozdili s prací na žních. Její zoufalství bylo umocněno navíc tím, že netušila, co se stalo s jejím manželem a babičkou. Ti byli v září 1945 prohlášeni za vyléčené a internováni v Praze na Hagiboru. Tam se pak shledali s Hugem, Gerhardem a matkou, kteří sem byli převezeni po skončení prací na statku.

Němečtí zajatci vězněni na židovském Hagiboru

Internační tábor na Hagiboru tvořilo si deset baráků, které stály na místě původního prvorepublikového židovského starobince a sportoviště zřizovaném židovskou obcí. Za války se areál stal pracovním táborem pro lidi ze smíšených židovských manželství. Nyní v nich dočasně bydlelo několik stovek Němců, skutečných i domnělých kolaborantů, smíšených česko-německých rodin a všech, kteří se jednoduše na konci války v pražských ulicích znelíbili zdivočelým Revolučním gardám.

Otec Huga Fritsche v roce 1940

Na podzim 1945 byli Fritschovi nucenými bezdomovci už půl roku. „Bylo jasné, že do Brna už se nevrátíme, ale otec stále doufal, že se dostaneme do odsunu, a tím pádem někam do Rakouska nebo Německa,“ vypráví dnes Hugo ve svém obývacím pokoji v bavorské obci asi sto kilometrů od Mnichova. Díky tomu, že otec uměl perfektně česky i německy, se mu podařilo rodinu do prvního transportu z Hagiboru dostat. Štěstí to ale Fritschovým nepřineslo.

Odsud už živí nevyjdeme

Zase seděli v dobytčáku na svých skromných zavazadlech. Když vlak konečně zastavil, zjistili, že se ocitli na jihu od Prahy, ve vesnici Prosečnice na břehu Sázavy. Vojáci s bajonety je nahnali opět do dalšího tábora, pro Huga do té doby nejhoršího. Nacházel se na druhém břehu řeky na katastru obce Lešany. V letech 1943 – 1945 zde byla vybudována pobočka koncentračního tábora Flossenbürg. V barácích pak bylo umístěno výcvikové a kárné zařízení pro příslušníky SS, krátce po osvobození sloužilo místo jako zajatecký tábor pro 15 000 vojáků wehmachtu.

Když tam dorazili Fritschovi, vyděsili se: „Tábor byl absolutně vybydlený. Rusové z něj odnesli naprosto všechno. Vytrhali elektřinu, vodovodní kohoutky i potrubí, odvezli i kamna,“ vzpomíná Hugo Fritsch na otřesné podmínky, které v lágru panovaly. Zubožený stav tábora zděsil i jindy optimistickou babičku: „Odsud už živí nevyjdeme,“ prorokovala.

Internovaní Němci si museli nejprve všechno opravit a znovu postavit. Kvůli nedostatku hygieny a jídla a těžké fyzické práci se zde rychle šířily nemoci. Přestože Hugo už předtím prodělal těžký zápal plic, byl ze své rodiny nejzdravější. Během zimy postupně onemocněli všichni členové jeho rodiny, patrně dostali břišní tyfus. Nejdříve skonal jeho bratr Gerhard, po něm následovala babička a maminka. Otec Fritsch až do svých posledních hodin doufal, že by se on a Hugo mohli dostat z tábora pryč, ale nakonec i on podlehl nemoci. Hugo se stal opuštěným sirotkem.

Bývalý tábor Prosečnice - Lešany, dnes muzeum VHÚ

Během necelého půl roku, od prosince 1945 do března 1946, zemřelo v táboře téměř 400 lidí, hlavně dětí a starých lidí. Dnes je na místě tábora Vojenské technické muzeum Lešany, tragické osudy internovaných Němců zde ale nic nepřipomíná.

Pomohl mu velitel tábora

Hugo zůstal v táboře sám. Bylo mu teprve 13 let: „Neměl jsem žádné jídlo navíc, nic. Dodnes nechápu, jak se to stalo, že jsem přežil.“ V rodinném bloku, kde dříve bydlel s bratrem a maminkou, se k němu chovali, jak by byl na obtíž, nikdo se o něj nechtěl starat, a tak ho donutili přestěhovat se do mužského bloku. Ale ani tam nevěděli, co s ním, protože se tak stal jediným dítětem mezi dospělými muži.


Video s vyprávěním pamětníka Huga Fritsche najdete ZDE.

Jednou šel na kontrolu velitel tábora. Všiml si mezi muži stát na nástupu malého kluka a divil se, co tam dělá. Nechal si zavolat tlumočníka a ptal se, co tam dělá a kde má rodiče. Hugo odpověděl plynně česky, což se veliteli zalíbilo. Učinil ho svým „osobním chlapcem“. Vykonával pro velitele drobné úkoly a vyřizoval pochůzky: „Normálně nebylo možné chodit mezi jednotlivými sekcemi tábora, natož ven. Ale já dostal propustku. Obstaral jsem si nějaké peníze a za ně si venku koupil chléb,“ líčí Hugo Fritsch.

Když to viděl jeden spolubydlící, chtěl si chléb od chlapce koupit. Ten ale prodal, až když cenu pětkrát zvedl. A nezůstalo jen u chleba. Hugo obratně využíval jak svou perfektní znalost češtiny, tak propustku, a začal do tábora pašovat potraviny i cigarety. Díky tomu se mu podařilo nejen přežít, ale ušetřit i nějaké peníze, zhruba tolik, jako byl průměrný měsíční plat v té době.

Mít svoji rodinu pod jednou střechou

Z tábora se Hugo dostal v létě 1946 díky bratrovi své babičky, který žil ve Švýcarsku a který mu pomohl prostřednictvím Červeného kříže. Strýc ale nebyl kvůli věku schopen se o Huga postarat, a tak chlapec skončil v internátní škole bratrů Salesiánů v pražských Kobylisích. Červený kříž mezitím vypátral další Hugovy žijící příbuzné: strýčka ve Vídni a babičku, již dříve odsunutou do Německa.

Hugo Fritsch v Rakousku vystudoval ekonomickou školu. Po ní nastoupil, jako kdysi jeho otec, na úřednické místo do banky, kde pracoval až do svého důchodu. Oženil se. Má dvě dcery a čtyři vnuky. Nedávno si koupil malou vilku pod malebnými horami ve vesnici nedaleko rakousko-německých hranic. Prý aby se všichni, které miluje, vešli pod jednu střechu.

Pohrdá nacismem. Hitlera považuje za šílence, kterému Evropa dovolila vládnout. Nedokáže pochopit, že Evropa proti Hitlerovi nezasáhla dřív, když neskrývaně napsal ještě před válkou ve své programu Mein Kampf, že vyhladí všechny Židy.