Tokio

Bez předměstí čítá počet jeho obyvatel kolem 12 milionů, s předměstími pak 20- 30 milionů. Jistě, je to supermoderní velkoměsto a z turistického hlediska nemá historickou kvalitu ani malebnost starých císařských měst Kjóta nebo Nary, ani kulturní tradici dnešní Ósaky. Nicméně i přes tato fakta je Tokio největším japonským městem, v němž dnes sídlí jak veškeré vládní instituce, tak celá císařská rodina.

Na konci 16. století bylo ještě dnešní Tokio rybářskou vesnicí na pustém mořském pobřeží, nicméně s nástupem vlády vojenské dynastie Tokugawa bylo nové centrum vládní moci zřízeno právě zde. V 19. století již čítalo obyvatelstvo města, s tehdejším názvem Edo, milion obyvatel a bylo tak nejlidnatějším městem světa. Své dnešní jméno s významem "Východní hlavní město" dostalo Tokio v 70. letech 19. století. Tehdy se do něj po tisíci letech tradičního sídlení v Kjótu přestěhovala také císařská dynastie.

Nekonečné kamenné hradby kolem císařského paláce dnes svou tloušťkou působí neskutečně masivně. Palác sám se nachází na místě bývalého edského hradu. Za druhé světové války byl zcela zničen, a tak byl po válce vystavěn nanovo. Veřejnosti bývají některé jeho části zpřístupněny pouze dvakrát ročně, a sice na Nový rok a na císařovy narozeniny, které v současnosti připadají na 23. 12. Oficiální úloha císaře je v dnešním Japonsku zcela symbolická. Nicméně, v současnosti se k císařské rodině upíná silnější pozornost médií, než je běžné. Je totiž velice pravděpodobné, že bude v blízké budoucnosti změněna ústava ohledně nástupnictví na trůn. Korunní princezna Masako roku 2002 přivedla na svět děvčátko Aiko. Pokud se jí nepodaří porodit syna, bude tato holčička někdy v budoucnosti muset usednout na trůn. Současná ústava dovoluje pouze následnictví na trůn po mužské linii, nicméně protože se v poslední generaci ve všech větvích císařské rodiny narodila pouze děvčátka, začíná se o změně ústavy v tomto bodu otevřeně hovořit. Nu což, doba si vyžaduje změnu. A vůbec, nezdá se, že by Japonce změna v tomto ohledu jakkoliv pobuřovala. Reakce z lidu jsou spíše pozitivní.

Císařský palác se rozkládá poblíž Ginzy, luxusní obchodní a bankovní čtvrti. Je to docela paradox. Prostranství kolem hradeb paláce a širokého vodního příkopu je prostorově velice velkoryse pojato. Nejbližší mrakodrapy se nacházejí až za širokánskými pruhy trávníků, nízkých borovic a štěrkem vysypanými prostorami, a zdají se být nekonečně daleko. Přitom právě v Ginze šplhá tržní cena za každý metr čtvereční do výše 100 tisíce dolarů. Velkoryse a nekomerčně naplánované okolí císařského paláce proto působí dojmem jakéhosi vakua, světa sama pro sebe, jejž nemůže narušit ani neviditelná ruka trhu.

Tokio není městem, které by oplývalo historickými památkami. Může za to jeho poměrně krátká historie, ale hlavně obrovské zemětřesení, které roku 1923 srovnalo většinu tohoto města se zemí.

Zemětřesení jsou přírodním úkazem, se kterým se Japonci museli naučit žít. Prohlédne- li si člověk pozorně jakoukoliv ulici nebo bulvár v Tokiu, uvědomí si, že sousedící budovy k sobě nejsou "přilepené", jak je běžné u nás, ale že mezi všemi jsou proluky. Tyto mezírky poskytují stavbám prostor a nečiní je na sobě vzájemně závislými. Když je poškozena jedna budova, nemusí to nutně ovlivnit budovy sousední.

Charakter Tokia lze rozdělit podle jednotlivých čtvrtí - Ginza je centrem bankovnictví a obchodu, Šibuja sehrává úlohu asijské módní mekky, do čtvrti Roppongi se chodí za zábavou. Čtvrtí červených luceren je Kabukičó.

Jednou z lákadel turistů lačných po autentickém Japonsku je Asakusa se svým chrámem Sensódži. Vede k němu mohutná brána Hromového mraku a ulička Nakamise, plná lákadel pro turisty. V chrámovém areálu se nachází nádherná pětistupňová pagoda.

Tato část Asakusy má charakter takzvaného "šitamači", neboli předměstí. Ulice jsou lemované malými obchůdky, v nichž si můžete koupit tradiční japonské cukroví "ningjó- jaki" plněné sladkou bobovou pastou nebo nastrouhaný led politý některou z klasických příchutí (japonská tradiční zmrzlina). Za celkem slušný peníz vás kolem chrámového areálu povozí některý z rikšů. Kousek od chrámu protéká široká řeka Sumida. Pohled přes most skýtá pohled na vcelku nevzhlednou výškovou budovu korunovanou žlutou čepicí ve tvaru vzducholodě s ocáskem. Sídlí v ní pivní společnost Asahi a zlatá ozdoba na budově, vzletně nazvaná Flamme d´Or má podle některých připomínat pěnu na pivu. Park kolem Sumidy je oblíbeným místem pro milovníky ohňostrojů, které se zde v červenci konají. Každé ohňostrojové představení trvá v Japonsku skoro hodinu a aby se zamezilo požárům, konají se u říčních korytech nebo v mořských zálivech. Ohňostroj v létě znamená pro Japonce možná jen o trochu méně než "hanami", dívání se na sakury, na jaře. Je to zvyk, který přišel v dávných dobách z Číny (tam se původně jednalo o květy slivoní), a dnes je pro japonské rodiny příležitostí udělat si piknik v přírodě. Třeba v parku Ueno. V jeho areálu se mimochodem nachází tokijská zoo, která má v emblému jednu ze svých atrakcí, medvídka pandu.

Japonsko je ve světě známé jako země překotné modernizace a Tokio dost možná v jakési miniaturní podobě prezentuje právě tuto představu, která je ve velké míře pravdivá. Roztroušené po Tokiu sice existují malebná zákoutí pro staromilce: klasická japonská zahrada s čajovými chýškami a barevnými kapříky v Sugamo, kontroverzní svatyně Jasukuni, miniaturní liščí svatyně v Asakuse nebo tradiční divadlo Kabukiza na Ginze. Nicméně jsou to takové roztroušené perly, jež je třeba hledat mezi mrakodrapy, změtí silnic a železničních kolejí. Současné Tokio, to je futuristická nákupní a zábavná čtvrť Odaiba s budovami navrženými v souladu s feng- šui, je to moderní Tokio Tower vysoká 333 metrů, která věrně kopíruje pařížskou Eifellovku a pohříchu je o 13 metrů vyšší.

Tokio je barevné svými neony, které ve znacích hlásají názvy obchodů a restaurací, v nichž se řadový cizinec nemá šanci vyznat. Je zmatečné svou spoustou soukromých i státních linek metra. Dámy v kimonech nastupují do souprav rychlovlaků a přitom naťukávají do mobilů sms-ky. Tmavě odění úředníci postávají před restauracemi, pokuřují a v horku se ovívají papírovými vějíři. V kavárnách amerického řetězce Starbucks si můžete objednat třeba frapuccino říznuté práškem ze zeleného čaje. V hospodě k pivu zase misku vařených luskových fazolek. Má snad někdo něco proti?