Thomas Kulidakis: Dohoda Francie, Řecka, strategická samostatnost Evropy a zkušenost Československa

8. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Stíhačky Rafale

Řecko uzavřelo s Francií dohodu o dodatečném nákupu strategických stíhaček a lodí za miliardy eur. Kromě peněz a růstu vojenské moci je podle francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a řeckého premiéra Kyriakose Mitsotakise ve hře také budoucnost unijní obranné samostatnosti. Začněme nejdříve okolnostmi samotného nákupu. Z hlediska vojenského je nesporné, že Řecko získalo kvalitní výbavu. Nové lodě a hlavně stíhačky Rafale jsou jeden z vrcholů stávající vojenské techniky.

Z hlediska financí jsou vynaložené miliardy eur výraz rozhodnutí upřednostnit obranné a útočné kapacity před investicemi například do zdravotnictví, školství nebo infrastruktury. Daná priorita odpovídá stylu myšlení, na co jsou nemocnice, školy, silnice, dálnice, rozvodné sítě, elektrárny a podobně, když si to vše může vzít potencionální nepřítel.

Čtěte také

S touto argumentací jsem se osobně, k vlastnímu překvapení, setkal i v řeckých levicových kruzích. Vše v duchu odpovědi řeckého premiéra německým médiím na otázku, proč jeho země vydává tolik na zbrojení. Řekl, že to je proto, že na rozdíl od Německa nesousedí s Dánskem, ale s Tureckem.

Turecko je další úhelný kámen zapadající do mozaiky mezinárodně politické, podobně jako chování Spojených států amerických.

Francouzskému eráru i pověsti prezidenta přišly vhod nejen řecké peníze, ale hlavně mezinárodně politické zahojení se po faux pas způsobeném dohodou AUKUS mezi Austrálií, USA a Velkou Británií. Bílý dům nejen předem nekonzultoval, ale celou věc suše oznámil jako hotovou, podle Paříže vyjednanou za jejími zády.

Spojence k zásahu donutit nelze

Této události předcházela peripetie se stahováním z Afghánistánu, kteréžto se podle evropských politiků nesnažil Washington nijak zvláště konzultovat se spojenci.

Čtěte také

To vše vedlo šéfa Elysejského paláce k zopakování výzvy ostatním unijním státům k urychlenému vybudování vlastních strategických kapacit, umožňujících jednat samostatně. Když tedy řecký premiér a francouzský prezident oznamovali uzavřený obchod za miliardy eur, promluvili také o obranné doložce zavazující obě strany k vzájemné pomoci.

V případě Řecka v jeho regionu – přičemž francouzský prezident nenechává na Turecku pravidelně nit suchou  v případě Francie se má jednat o pomoc například v africkém Sahelu. Oba vrcholoví politici zároveň dávali svými slovy jasně najevo, že to je právě ta cesta, po níž jdou coby příklad ostatním, s pomyslnou pochodní prosvětlující stávající mezinárodně politickou temnotu obklopující Evropskou unii.

Z hlediska čistě řečnického souhlasí i zbytek Unie, což právě potvrdil neformální summit ve Slovinsku. Problém je, že od předsevzetí a vysloveného vědomí souhlasu je daleko k činům. Na nich se zbytek Unie zase neshodl. Mimo jiné proto, že část zemí, hlavně z východu Evropy, nechce budovat struktury ohrožující a přesahující NATO.

Čtěte také

Nic takové sice podle slov představitelů Řecka a Francie na stole není, naopak je jejich dohoda údajně posílení euroatlantické vazby, ale fakticky vzato, pokud by platily dohody NATO, zvláštní obranné smlouvy by přece nebyly potřeba.

Dokazuje to skutečnost, že proti budování samostatných struktur Unie se vyslovil také generální tajemník Severoatlantické aliance Jens Stoltenberg. Připomněl, že 80 procent nákladů aliance nesou mimounijní členové. Dodal, že si Unie má být vědomá, že vnější hranice jí kryje nárazníkové pásmo neunijních zemí skoro ze všech stran a rozhodně se nemají budovat struktury NATO duplikující nebo stojící mimo něj.

Thomas Kulidakis

Unijní členové si slíbili v listopadu nastínit plán posílení obranné a strategické autonomie. Řecko-francouzský pakt je pakt dvou velmi vyzbrojených zemí, s vlastními zájmy a problémy. Těžko čekat rychlé následování celé unie. Existuje totiž ještě jeden problém.

Spojence k zásahu donutit nelze, musí sám chtít. A chce jen tehdy, když je to v jeho zájmu. Co se týká konkrétně spojenectví s Francií, své by mohlo vyprávět Československo.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio