Karel Barták: Roztržka s USA je vodou na mlýn evropské „strategické autonomii“

23. září 2021

Americký prezident Joe Biden vládne devět měsíců, ale naděje spojované s jeho osobou v Evropě tají jako sníh na slunci. Ještě než stačili evropští státníci strávit nečekané a jednostranné americké rozhodnutí ukončit dvacetiletou vojenskou operaci v Afghánistánu, přišla studená sprcha v podobě vojenské a bezpečnostní dohody mezi USA, Austrálií a Velkou Británií, ke které Američané nepřizvali spojence, zejména jadernou Francii, ale Evropany ani neinformovali o svých záměrech.

Aby té hořkosti v kalichu nebylo málo, Američané pocukrovali nové spojenectví Austrálii příslibem prodeje či zapůjčení jaderných ponorek, což dosud nikdy neudělali.

Čtěte také

A Australané tím pádem vypověděli smlouvu o nákupu francouzských ponorek, tentokrát na dieselelektrický pohon, uzavřenou v roce 2016. Její hodnota činila 50 miliard eur, takže není divu, že prezident Emmanuel Macron odvolal na konzultace francouzské velvyslance z Canberry i z Washingtonu, což se mezi spojenci děje jen velmi vzácně.

Ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian označil australské chování za bodnutí dýkou do zad a americké paktování za surové a nepředvídatelné, hodné tak exprezidenta Donalda Trumpa.

Skutečně to vypadá, že Bidenovy Spojené státy nebudou s Evropou jednat v rukavičkách, pokud budou mít pocit, že plně nesdílí jejich zájmy nebo cíle. Zmíněná aliance potvrzuje, že těžiště amerického zahraničněpolitického zájmu se posunulo do Tichomoří a že hlavní bezpečnostní starostí Washingtonu jasně je a bude Čína.

Tatáž Čína, se kterou Evropská komise vyjednala loni významnou investiční dohodu.

Rozladění francouzských politiků

Ta sice nevstoupila zatím v platnost, ale je nabíledni, že Evropa dává přednost vyváženějšímu postupu – bude sice vůči Číně kritická, chce si však udržet obchodní vazby i ekonomický vliv, a to v celé oblasti; nehodlá přejít do jasné konfrontace. Pak se ovšem nemůže zase tak moc divit, že s ní Američané nepočítají.

Čtěte také

Tato nová americká lekce prospívá bujení a košatění konceptu „strategické autonomie“, který je staronovým hitem na bruselské scéně. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová se ve zprávě o stavu Unie jasně vyslovila pro společnou obranu jako nejviditelnější výraz této „autonomie“.

A Francie oznámila svolání speciálního summitu „sedmadvacítky“ zasvěceného obraně a vojenské spolupráci během svého předsednictví v EU v první polovině příštího roku.

Minulé zkušenosti s evropskými pokusy o vojenskou součinnost a koordinaci mimo rámec NATO či souběžně s ním jsou nevalné a mezi členskými zeměmi panuje jen chabá shoda; pokud budou však Spojené státy pokračovat ve své přezíravosti, budou tyto tendence nabírat na síle.

Čtěte také

Měli bychom tomu fandit, protože koncept „strategické autonomie“, pokud bude správně uchopen, může doplňovat severoatlantické závazky, aniž by je oslaboval. Navíc zdaleka nezahrnuje jen bezpečnost a obranu, ale také ekonomický vliv, obchodní postavení, morální dopady, prostě celkovou pozici Evropské unie jako světového hráče.

Takže pokud teď Evropská komise říká, že kvůli vypovězení smlouvy o dodávce francouzských ponorek nemůže pokračovat ve vyjednávání dohody o volném obchodu s Austrálií, podřizuje se nikoli zájmům Unie jako celku, ale momentálnímu rozladění francouzských politiků.

Karel Barták

Dohoda je skoro hotová a může být uzavřena do konce roku. Bylo by to ku prospěchu obou stran a znamenalo by to posílení ve všech pádech skloňované evropské strategické autonomie, tedy globální síly a prestiže Evropské unie.

Autor je bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu

autor: Karel Barták
Spustit audio