Těžištěm politiky je teď...ekonomika. Tím hůř pro laiky!

A vysvětlit nezasvěceným konzumentům mediálních informací, jaký význam mají závěry summitu pro ně, je hodně tvrdý oříšek pro novináře, který se systematickému výkladu finančních a fiskálních otázek nikdy dříve nevěnoval, protože je prostě politický, nikoli ekonomický zpravodaj či komentátor.

Jenomže v dnešní době poznamenané krizí světového bankovního systému a hrozbou kolapsu národních ekonomik v řadě zemí je těžištěm politiky - jak na národní tak na evropské úrovni - analýza dopadů finančních procesů na národní ekonomiky a měny, a také na evropskou měnu, a hledání způsobů, jak finanční procesy ovlivňovat nebo dokonce řídit. Summit se zabýval právě tím. S tím novinář nic nenadělá. Musí informovat a objasňovat. Protože v této tématice informovat a neobjasňovat znamená téměř desinformovat.

Objasňování začíná už v užité terminologii. Většina rozhodnutí summitu směřovala k prohloubení takzvané – teď to musím říct anglicky – economic governance, což svádí k použití českého termínu ekonomická vláda. Governance ale není governement, není to vláda ale česky mnohem přesněji řízení. Rozhodnutí summitu mají tedy za cíl zlepšit řízení ekonomických aktivit uvnitř Evropské unie, uvnitř evropského společného trhu, případně uvnitř eurozóny. Krize poučila politiky Unie, že nekoordinovat v prostoru společného trhu nebo v zóně společné měny národní finančí strategie, to jest zejména politiku veřejných financí, státních rozpočtů a míry státního zadlužení živelnému vývoji, nezahrnout tyto oblasti do domény, kterou Unie koordinuje, kontroluje, případně i řídí, znamená pěstovat chaos, disharmonii, hospodaření jedněch na úkor druhých, což v množině sedmadvaceti znamená koledovat si o rozklížení společného systému, o ztrátu soudržnosti – i politické – a úpadek Evropy v konkruenčním globalizovaném světě. Rozpočtové deficity a státní dluhy několika čelnských zemí únie a zejména eurozóny už teď takové nebezpečí pro celou Unii představují.

Účastníci summitu, tedy vlády sedmadvacítky, pochopili že k obnovení soudržnosti a k jejímu potřebnému k jejímu prohloubení už nestačí jen deklarativní závazky, ale že se musejí odhodlat ke koordinovaným zásahům do pravidel ekonomického života svých států. Summit de facto připravil půdu ke změně vztahu mezi členským státem a evropskou strukturou. A k dalšímu stupni evropské integrace ve věcech fiskálních a finančních.

Abych nemluvil jen v obecnostech: vlády sedmadvacítky na summitu odsouhlasily každoroční vzájemné seznámení s návrhy státního rozpočtu na příští rok a předložení těchto návrhů Evropské komisi. Souhlasily s důslednější rozpočtovou disciplinou to jest s dodržováním paktu stability u členů eurozóny a maastrichtských kritérií u kandidátů na euro. Souhlasily i s tím, aby příští summit projednal zavedení reálných a tvrdých sankcí za nedodržování těchto kritérií. I s tím, že se zavedou reálné a citelné sankce za jejich porušování. Buď odejmutí práva hlasovat v orgánech Unie nebo pozastavení evropských dotací. Unie hodlá rovně vyžadovat dodržování 60tiprocentní hranice státního dluhu. (Státní dluh například Belgie je v této chvíli roven 99 procentům HDP. Český pro srovnání necelých 38%. To jen pro informaci). Shody na tom všem se dosáhlo celkem hladce. Vlády už se propracovaly k poznání, že to není diktát Bruselu, ale jejich vlastní společná obrana proti rizikům, jimž by jinak evropské země - a spolu s nimi Unie - určitě podlehly v dnešních nelítostných podmínkách globalizovaného, to jest otevřeného finančního světa. Krize ukázala, že mocnějším faktorem než samotné vlády jsou v něm banky, investoři a bohužel i zdánliví mistři finančních spekulací. Stačí připomenout si příčiny světové finanční krize a jméno Madoff.

Ve vztahu k finančnícm ústavům hodlá tedy Unie vyžadovat, aby se klíčové banky podrobily tzv. zátěžovým testům, jinak řečeno testům své odolnosti vůči krizím, protože dnes, v atmosféře nedůvěry finančních trhů ve fiskální udržitelnost a hospodářskou stabilitu zemí Evropské unie hrají roli – atřeba i fatální roli, i pouhé fámy o blízkém krachu té či oné země, nebo té či oné banky. S výjimkou české vlády souhlasily ty ostatní také s plánem na zavedení odvodů z bank do státní pokladny, Neříkal bych tomu bankovní daň či poplatky, jak to bohužel v Bruselu pojmenovali. Protože takto odváděné peníze by se zase v případě hrozby bankovního krachu do bank vracely, nešly by na jiné účely jako jdou daně. Netvořily by – jak jatomu rozumím – tak zvané veřejné finance. Spíš jakýsi záchranný fond. Pojistku proti tomu aby nakonec zase nebyly samy vlády nuceny řešit bankovní bankroty veřejnými financemi, tedy penězi daňových poplatníků, určenými pro veřejné blaho nikoli pro zháchranu bank. Mně připadá že chtít od bank, aby samy vlastními penězi předcházely riziku svého bankrotu je v souladu s logikou liberální ekonomiky, nikoli v rozporu s ní! A že je to také v souladu, nikoli v rozporu s národním zájem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.