Terorismus

Podobně jako v případě studené války jde totiž především o boj proti zhoubné ideologii (v podobě extrémní interpretace Koránu). Jisté ale je, že Američané se na islámský terorismus zaměřili jako na hlavní věc. Bezpečnost je pro ně důležitější než cokoliv jiného, včetně tradičně podstatné ekonomiky.

Evropa má zcela jiný pohled, pokud vůbec můžeme mluvit o postoji kontinentu jako takového. Boj proti islámskému terorismu je pro běžného Evropana podstatně vzdálenější, jako by se odehrával kdesi daleko a osudů starého kontinentu se týkal pouze tučnými titulky v novinách. Nakonec, ještě nedávno planula krutá válka na Balkáně (tedy za humny), takže obyvatelé kontinentu se s podobnou realitou jaksi naučili žít. Nemluvě už o dlouholetém působení Irské republikánské armády či baskických separatistů, což se nikdy nechápalo jako otevřená válka.

Ještě jinak je to v Rusku, které má pro změnu svůj čečenský konflikt - a v souvislosti s ním docela specifickou formu terorismu. Odlišnost je hlavně v tom, že čečenská válka je nespravedlivá. Jedná se v ní o pokoření a zmanipulování národa, který chtěl samostatnost. To samozřejmě neomlouvá útoky Čečenců na bezbranné civilisty kdesi v moskevském metru nebo v severoosecké střední škole. Je to ale skutečnost, na kterou je dobré pamatovat ve chvíli, kdy ruský prezident Putin začne svoji válku proti "terorismu" porovnávat s tou americkou.

Zkusme se nyní podívat na věc z pohledu samotných teroristů. Pár věcí je v poslední době naneštěstí povzbudilo. Kromě nadšení, jež mezi nimi vyvolaly samotné útoky na New York a Washington, se přidal pocit, že jsou schopni ovlivnit politický vývoj v jednotlivých zemích. A to i přesto, že zažili totální debakl s hnutím Taliban v Afghánistánu, že jsou špičky sítě Al-Kajdá neustále na útěku, že jejich struktury v západních státech byly vážně ochromeny a že díky svržení iráckého diktátora si pochybné režimy kdekoliv na světě raději desetkrát rozmyslí jakoukoliv podporu těchto zločinců.

Sebevědomí teroristů dnes posiluje i bezmocnost Američanů v poválečném Iráku, a například také fakt, že západním státům se nepodařilo odřezat je od veledůležitých finančních toků. Šéf OSN Kofi Annan nedávno konstatoval, že dobře míněná opatření se v této věci zatím nesetkala s očekávaným výsledkem. Je přitom jasné, že dokud budou mít teroristé peníze, jejich džihád bude v plném proudu.

Kromě toho jsou zde ale i takové případy, jako byly poslední volby ve Španělsku. Sebevražední útočníci tam vyhodili do vzduchu vlak a vzápětí místo premiéra Aznara vyhráli volby socialisté. Teroristu nezajímají podrobné analýzy, ze kterých jasně vyplývá, že Aznar vlastně neprohrál kvůli samotným útokům, ale kvůli vlastní nepoctivé snaze obvinit z nich domácí baskické separatisty. Voliči se cítili být podvedeni a hlasovali proti němu.

Podobným povzbuzením byly některé únosy v Iráku. Atmosféra, jež zavládla na Filipínách v červenci (po únosu řidiče nákladního auta) a následné stažení 51 filipínských vojáků z Iráku, teroristé nepochybně oslavili. Podobný úspěch měli nedávno s tureckým rukojmím, jehož zaměstnavatel se sklonil před hrozbami a přislíbil ukončení podnikatelských aktivit v Iráku.

Celkově by měly být únosy spíše varováním pro všechny země, jež se necítí být islámským terorismem bezprostředně ohroženy. To, že je někdo muslim nebo že pochází z Francie či Ruska (tedy ze zemí, jež byly proti válce v Iráku) nikoho automaticky nezachrání. V očích teroristů je to každopádně další účinná zbraň.

A do třetice je zde klamné pseudovítězství teroristů v podobě horentních cen ropy. Kvůli útokům na ropovody v Iráku se nedaří tamní černé zlato dostat na světové trhy v předpokládaném množství. Pokud se světový kartel OPEC před válkou obával vážného poklesu cen, nastala přesně opačná situace. Ceny už neskáčou flopem, ale o tyči a vyšplhaly se k naprosto nemyslitelné hranici 50-ti dolarů za barel. Přesně - a to vidí teroristé jako další úspěch svého džihádu.

Jaký vývoj bude tedy následovat? Ať už dopadnou volby ve Spojených státech jakkoliv, dá se očekávat silný tlak na Írán. Komise, jež zkoumaly příčiny a souvislosti útoků z 11.září, dospěly totiž k pozoruhodnému závěru, že ve spojení s Al-Kajdou byl daleko spíše Teherán nežli Husajnův režim v Bagdádu. Spekuluje se o tom, že o chystané záležitosti mohli tamní představitelé dokonce předem vědět. Na druhé straně, po zkušenostech z Iráku (a při současném deficitu státních financí) není pravděpodobné, že by se Washington pustil do další vojenské akce.

Nepochybně se pozornost upřímí také na Usámu bin Ládina, který nadále uniká spravedlnosti. Pokud se v následujících letech bude dařit obnova Iráku, může tento zločinec počítat s podstatně větším zájmem o svoji osobu.

Jisté ale je, že ani v případě změny režimu v Íránu a dopadení velkého Usámy nebude islámský terorismus u konce s dechem. A kdy vlastně s dechem u konce bude, to nedokáže nikdo odhadnout. Předpokládá se ale, že spíše v horizontu desetiletí než několika let. Jeho existence je prostě nechtěnou realitou začátku 21.století.