Telecom prodán

Doba kdy šlo Telecom prodat za zhruba osmdesát miliard korun byla podle nich nenávratně pryč. Český Telecom se v té době musel například vyrovnávat s prudkým rozvojem mobilních telefonů na tuzemském trhu. Toto mínus vyrovnal až ovládnutím Eurotelu. Právě tento moment oživil snahu o prodej Telecomu. Ani Špidlův kabinet však neuspěl. S odstupem času by se dalo říci, že to bylo pro státní pokladnu dobře. Špidlova vláda se chtěla smířit s cenou kolem pětapadesáti miliard korun. Zhruba za tuto částku mělo Telecom koupit konsorcium německé Deutsche bank a dánského operátora TDC. Z prodeje nakonec sešlo.

V privatizaci tedy pokračovala Grossova vláda, která dotáhla celý proces do úspěšného finále. Přesně tak se dá hodnotit více než osmdesáti miliardová suma, která by měla zamířit do státního rozpočtu. Měla by dorazit od španělské firmy Telefónika. Tedy od společnosti, která zatím dominovala především v latinskoamerických zemích a která v posledních letech vykazuje zisk. Možná, že právě snaha o expanzi do Evropy a dobrá hospodářská kondice španělské firmy jsou důvody, proč byla ochotna zaplatit pro český stát velmi příznivou cenu.

Dlouho dobu se totiž spekulovalo o tom, že nejzajímavější částí Telecomu je provozovatel mobilní sítě Eurotel. Ten však v nedávné době dostal po T-mobilu i dalšího zdatného konkurenta Vodafone. Takže lukrativita Eurotelu je momentálně nižší, což se samozřejmě tím pádem týká celého Telecomu. Zdá se tedy, že jde o strategický krok, který má firmě otevřít dveře do rozšířené Evropské unie. Pokud nebude v dohodnuté smlouvě, která ještě nebyla podepsána, nějaká klička, měl by stát na prodeji Českého Telecomu slušně vydělat.

Proto by se případná polemika v souvislosti s Telecomem neměla soustředit na způsob prodeje a dobu jeho načasování. Měla by se naopak zaměřit na to, jakým způsobem vláda s utrženými penězi naloží. Logické by bylo, kdyby utržené peníze byly využity na splacení části závazků státu, tedy na snížení státního dluhu. Dalším rozumným způsobem by mohlo být jejich použití na hrazení nákladů vzniklých s důchodovou reformou. Na ni bude potřeba několik desítek miliard korun. A protože stát už nemá příliš lukrativního majetku, který by mohl prodat, měl by si vytvořit rezervu.

Jinak se bude muset při zahájení skutečné důchodové reformy zadlužit, případně bude muset více peněz vytáhnout z kapes daňových poplatníků. Z dosavadních výroků vládních představitelů je patrné, že podobný scénář nehrozí. Naopak vše nasvědčuje tomu, že se opět rozplynou například ve fondu dopravy nebo bydlení, případně v některých kapitolách státního rozpočtu. Podobný osud měla totiž většina mnohamiliardových privatizačních výnosů.