Tečka za postfašistickou minulostí

Teoreticky by se Fini selháními minulých generací už nemusel zabývat. Velmi volné vazby své strany na dědictví fašismu definitivně přeťal už před 10-ti lety, kdy stanul v čele Národního spojenectví. Kdyby tomu tak nebylo, těžko by dnes Fini mohl zastávat funkci vicepremiéra nebo být váženým členem Konventu o budoucnosti Evropské unie. Bez gesta, jakým právě probíhající Finiho návštěva Izraele bezesporu je, by však dlouhý očistný proces italské postfašistické pravice nebyl úplný.

Fini patří k mladší generaci politiků, která zná epochu italského fašismu pouze z vyprávění, učebnic a historických knih. To však nijak neumenšuje lítost, kterou Fini projevil nad utrpením židovského národa, na němž se Mussoliniho Itálie výraznou měrou podílela. V každém případě v sobě Fini našel více odvahy a smyslu pro historické souvislosti, než o generaci starší italský premiér Silvio Berlusconi. Jeho nedávné srovnání mezi Mussoliniho Itálií a Irákem za vlády Saddáma Husajna je ještě v živé paměti. Fašistická Itálie z toho srovnání vyšla jako mírný režim a Mussolini jako člověk, který "nikdy nikoho nezabil a své odpůrce posílal do zahraničí de facto na dovolenou."

Ohlédnutí za několik měsíců starým incidentem není samoúčelné. Ilustruje totiž řadu paradoxů, které charakterizují počínání nynější italské vlády v několika citlivých záležitostech. Mezi ně nepatří pouze Berlusconiho a Finiho rozdílný přístup k temným stránkám italské historie. Svým způsobem kontroverzní jsou i vztahy nynější italské vlády se židovským státem, a to ze dvou důvodů: Dost výrazně se liší od tradiční linie poválečné italské diplomacie a vybočují z postoje, který zastává Evropská unie jako celek.

Berlusconiho kabinet se netají pochopením pro politiku, kterou v probíhajícím izraelsko-palestinském konfliktu zastává vláda izraelského premiéra Ariela Šarona. Společným jmenovatelem je důraz na boj proti terorismu, i když akcenty se v obou případech lehce liší: Zatímco italská vláda zdůrazňuje svou roli v celosvětovém tažení proti terorismu a partnerství se Spojenými státy, Izrael má na mysli zejména nekompromisní postoj k extrémistickým palestinským organizacím.

Navenek to vypadá, jakoby Itálie opustila tradičně obezřetný přístup k blízkovýchodnímu konfliktu, který podle odborníků někdy hraničil až s přílišným pochopením pro palestinskou otázku. To teď ale uvolnilo cestu sympatiím pro pohnutky, jimiž se ve své politice vůči Palestincům řídí současná izraelské vláda. Evropská unie jako celek - paradoxně právě v době italského předsednictví - se ale chová jinak: Dopouští se prý stejné nevyváženosti, jako minulé italské vlády. Údajně je příliš propalestinská.

Realita je pochopitelně mnohem složitější, než černobílý obraz tak složitého světa, jakým je Blízký východ. Po 11-tém září 2001, po svržení režimu Saddáma Husajna v Iráku a za pokračujícího izraelsko-palestinského konfliktu je tento svět ještě o mnoho složitější. Při intepretaci a hodnocení bezesporu chvályhodného gesta, jakým je návštěva Gianfranka Finiho v Izraeli, musí být tento kontext prostě brán v úvahu.

Právě proto nelze přehlédnout, že Finiho návštěvu usnadnilo sblížení mezi Itálii a Izraelem, k němuž došlo po nástupu nynější italské vlády v roce 2001. Návštěva italského vicepremiéra může být vnímána také jako snaha o zlepšení zvláště v poslední době skřípajících vztahů mezi Evropskou unii a Izraelem. To je atraktivní pro obě strany - o trochu více však pro židovský stát. Pro Finiho osobně jde také o investici do budoucnosti: Bez slavnostní tečky za postfašistickou minulostí by jeho další politické ambice, mezi které patří úřad ministerského předsedy, nemusely dojít naplnění.