Technologické možnosti sledování občanů - Orwellův nejčernější sen?

Dovolím si začít malým klišé. Náš svět ovládla technika. Na prahu třetího tisíciletí jsme se dožili doby, kdy zítra znamená včera a kdy přání podívat se do historie již není nesplnitelným snem. Právě naopak.

Výpis z bankovního účtu zasvěceným prozradí, kde a kdy jsme platili kartou, elektronická jízdenka na autobus napoví, kdo byla ta hezká slečna, se kterou jsme jeli autobusem do práce, a mobilní telefon v kapse na nás práskne, kde jsme se zdrželi o polední přestávce a bude-li třeba, tak také s kým a o čem jsme si povídali.

V dnešní době se už před dosahem techniky neukryjeme. Možná si řeknete, že stačí nechat mobil doma a vyrazit na nákup nebo do banky v přestrojení. Pravda je taková, že kamerové systémy nás dokážou identifikovat už i podle chůze. Zanedlouho je možná plně nahradí družice... Je to všechno opravdu jen pro naši bezpečnost?

Moderní zpravodajská technika dosud pro mnoho lidí zůstává záhadou. Přesto už si u státních orgánů vydobyla neotřesitelnou pozici a pomohla osvětlit řadu neobjasněných událostí. V poslední době se však kvůli jejímu rozšiřování stále častěji dozvídáme i o případech zneužití. Monopol státu na informace se hroutí jako domeček z karet a přichází čas, kdy bychom měli jasně vytyčit hranici mezi veřejným a soukromým životem. Knihy a filmy z budoucnosti nabízejí často katastrofické obrazy novodobé totalitní společnosti ovládané ne všemocnými vůdci, nýbrž informacemi.

Stejně jako globální oteplování zatím možnost podobného scénáře budoucího vývoje nikdo nevyvrátil a bylo by naivní si myslet, že vyspělou demokratickou společnost nic takového nemůže ohrozit. Dříve či později nevyhnutelně nastane situace, kdy nás kamery budou sledovat na každém kroku a my se s tímto vědomím budeme muset naučit žít. Prozatím však máme stále ještě čas nastavit takový systém právní regulace, abychom se v budoucnu nemuseli bát ohrožení svých základních lidských svobod.

Na internetu se přednedávnem objevila zpráva o nové službě mobilních operátorů, která si získala obrovskou popularitu v USA a brzy se jí zřejmě dočkáme i u nás. Služba Loopt nabízí za měsíční poplatek ve výši 3 dolarů možnost sledovat na displeji mobilního telefonu aktuální polohu jiných uživatelů, kteří k tomu dali svůj souhlas. Oblíbená je především mezi studenty, ale o jejím zavedení uvažují i mnozí zaměstnavatelé pro sledování svých pracovníků či žárliví partneři.

I přes uvedenou pojistku je zejména v pracovněprávních vztazích taková služba velmi nebezpečná, protože dává zaměstnavatelům mocný prostředek k vydírání. Tento problém se však zdaleka netýká jen mobilních telefonů; v poslední době se stále častěji mluví o nebezpečích, která přinášejí rozšiřující se kamerové systémy a bezkontaktní čipové karty.

Ne nadarmo dala Velká Británie světu Sherlocka Holmese a Jamese Bonda. V oblasti sledování lidí patří mezi průkopníky. Už při korunovaci královny Alžběty II. v roce 1953 se v londýnských ulicích objevily první kamery a dnes je Anglie společně s USA zemí s největším počtem pouličních kamer na světě. Na tisíc obyvatel jich zde připadá celá stovka a podle statistiky je každý člověk zaznamenám v průměru třistakrát za den. Britům to zjevně nevadí.

Svoje soukromí vyměnili za sliby větší bezpečnosti. Na druhou stranu se už díky kamerovému systému podařilo překazit teroristický útok v Londýně a vyřešit bezpočet kriminálních případů. V jiných zemích však občané ke sledování bezpečnostními složkami přistupují mnohem vlažněji. Na kontinentu není zakořeněna tradice přísného oddělování soukromého a veřejného prostoru, a lidé se proto chtějí cítit svobodně i na ulicích.

Také v České republice provází rozvoj kamerových systémů rozpaky. Nejvíce jich policie provozuje v Praze. Uplatňují se při monitorování rušných ulic v centru města, sledování hustoty silničního provozu a dodržování jeho pravidel řidiči a také v MHD. Město za instalaci čtyř set kamer v minulých letech zaplatilo přes půl miliardy korun a dále investuje do jejich zdokonalování. V součtu se zařízeními Technické správy komunikací a Dopravního podniku tak na Prahu shlíží přes tisíc elektronických očí.

Dotace z programu Ministerstva vnitra na prevenci kriminality pomohly vybudovat systémy i v dalších více než 130 městech a obcích. Počty zatím utěšeně narůstají, ale ozývají se kritické hlasy argumentující obrovskými investičními náklady a nedostatečným využitím kamer. Městská policie si stěžuje na omezené možnosti ovládání a směrování zařízení, protože přednost má policie státní. Přitom právě strážníkům dokážou kamery pomoci nejvíce. Úsměv pak vyvolá hlavní úkol, který kamerám přisoudila zpráva Odboru prevence kriminality z roku 2002, totiž že mají hlavně odstrašovat.

Pochybnosti vzbuzuje i legitimita používání kamerových systémů soukromými osobami. Jejich provoz u nás žádný zákon blíže nereguluje a povinnost zažádat o povolení mají pouze ti, kdo chtějí snímaný obraz nahrávat. Největší zájem o záznam pohybu občanů projevují pochopitelně obchodníci, ale s ochranou našich práv si často příliš hlavu nelámou. Úřad na ochranu osobních údajů jim může při porušení pravidel uložit správní pokutu až do výše deseti milionů korun. Médii proběhly už i zprávy o narušování soukromí jinými veřejnými institucemi. V loňském roce musel například ředitel Soukromého gymnázia Josefa Škvoreckého rezignovat na svůj pokus monitorovat žáky ve třídách během výuky a demontáž kamer následně musel zaplatit ze svého.

Sledování lidí kamerovými systémy je bohužel jen pomyslnou špičkou ledovce. Měsíce nazpět lze dohledat naše pohyby prostřednictvím transakcí platebních karet, bezdotykových čipů i hovorů a zpráv z mobilních telefonů. Z nařízení EU jsou všichni operátoři povinni údaje zaznamenávat a shromažďovat pro potřeby vlád členských států. V USA dokonce FBI vyvinula technologii, která dokáže na dálku proměnit jakýkoli mobilní telefon v odposlouchávací zařízení, aniž by byl v tu chvíli zapnutý. Stále více lidí dnes se svým sledováním souhlasí, protože jim stát na oplátku nabízí větší bezpečnost.

Právo na soukromí nám přitom mezinárodní úmluvy zaručily až po druhé světové válce a zdá se reálné, že o něj v brzké době z části opět přijdeme. Měli bychom si také uvědomit, že to nejsou jen zločinci a teroristé, ale i všichni slušní občané, které budou záznamová zařízení za pár let sledovat. Vždycky se totiž najde dost těch, kteří budou chtít získané informace zneužít.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .