Tanečky kolem ministerského křesla

Je jen otázkou, zda by se obojí dalo stihnout. Je-li však Komora nástrojem řešení nikoli vnitřních, ale vnějších problémů jisté profesní skupiny, např. jejího společenského významu, podílu na výkonné moci, finančního statusu, pak jsou výhrady prezidenta republiky důvodné a lze nanejvýš upozornit, že jindy - např. v dobách, kdy jeho manželka zasedala ve správních a dozorčích radách významných firem - se jeho citlivost vůči konfliktu zájmů neprojevila.

Spor premiér-prezident je však průsečíkem většího počtu tíhnutí a konfliktních linií. Některé do něj vstupují jen nepřímo. Např. kolega Holub v tomto pořadu upozornil na emancipační vůli střední třídy, jejímž průkopníkem se chce stát (dle svých možností) právě lékařský stav. - Jiným poselstvím sporu je fakt, že právě zdravotnictví je gordickým uzlem a že, upřímně řečeno, nikdo pořádně neví, jak ho rozmotat. A že tím, kdo to ví nejméně, je ČSSD, která na to evidentně "nemá lidi".

Je tu další pointa. Zdaleka nejde o první krok prezidenta republiky, který vyvolal přestřelku na naší politické scéně. Obdobným jablkem sváru se v jeho politické dramaturgii stal výběr kandidátů na funkci ústavních soudců, EU a naše místo v ní atd.

Je tu i okolnost, kterou chci zvláště zdůraznit. Tou je vzájemná osobní antipatie aktérů přestřelky, která příliš zjevně ovlivňuje její průběh. Že se politici nemají rádi, není nic neobvyklého. Ale politice by to nemělo vadit. Pro názornost uvedu příklad odjinud. Shodou okolností - ze zdravotnictví.

Bývaly časy, kdy konsilium lékařů u pacientova lůžka připomínalo kohoutí zápas. Pánům doktorům, kteří se sešli, aby dospěli k správné diagnóze, šlo více o to, blýsknout se. Předvést, kdo je větší machr a kdo větší trouba. O prestižní rivalitě chirurgů a internistů se vyprávěly anekdoty. Často to odnášel pacient. Tak tomu bylo před sto lety. Medicína byla tehdy ještě v plenkách. Stavovská ješitnost lékařů nezmizela beze stopy. Je ale odkázána do příslušných mezí a pacienta na životě zpravidla neohrožuje.

Také česká politika je v plenkách. Za normálních poměrů je nudným a lopotným řemeslem, přesto může mít svou kulturu, svůj étos. Tak daleko nejsme. Zájem o politickou angažovanost je v naší populaci menší, než je zdrávo. Svět politiky (zejména té vysoké) však přitahuje ty, jimž se stává vítanou možností seberealizace, dokonce jediným zdrojem sebevědomí. Nepožaduje po nich mentální zralost a charakterovou bezúhonnost, nýbrž taktické dovednosti. Jeho vzruch a půvab vychází vstříc potřebě prestiže a ješitnosti (výjimkám, o nichž to neplatí, se omlouvám). Dosažení těchto šancí a jejich obhajoba se pak snadno stane sveřepým zápolením, kdy jdou ohledy stranou.

Mnozí politici proto připomínají pány doktory nad lůžkem nemocného v roce, řekněme, 1880. Předvádějí svou znamenitost a dokazují, jaký je jejich oponent pitomec nebo lhář. Tyto způsoby se vydatně podílejí na utváření příznačně zábavného, ale i nebezpečně otravného stylu naší politiky. Dodejme: za účinné podpory četných médií. Přeborníci v tom stylu ho vnucují i těm, kdo by možná dali přednost jiným způsobům. V tomto smyslu je tanec kolem ministrování nad zdravotnictvím zcela "stylový". Někdejší kohoutí zápasy lékařů u lůžka často odskákal pacient. V tomto případě je pacientem česká společnost.