Tam za řekou Psou

Na provokativní posílení gruzínských pohraničních jednotek o 150 mužů odpovědělo Rusko navýšením svého ozbrojeného kontingentu o tisícovku vojáků a zrušilo režim ekonomických sankcí vůči Abcházii Na námitku, že právě takové kroky striktně zapovídá dohoda SNS z roku1994, reagovala Moskva nadurděným prohlášením, že ji nikdo nebude učit, jak má ochraňovat vlastní občany kdekoli na světě a na just otevřela na vzbouřeném území své zastupitelské úřady.

Světoví politice mezitím rozpačitě hledají na mapě zeměpisné reálie nevyslovitelných jmen: řeka Psou, Kodorská soutěska, atd. Lámou si hlavu nad tím, jaký může být konečný cíl řetězce značně zbrklých kroků Moskvy - ať už je to odchyt "špiona", který prý štval Čečence proti Rusku, zákaz dovozu gruzínského vína v Rusku velice ceněného, nebo jednostranné přerušení leteckého, a posléze i poštovního spojení mezi Moskvou a Tbilisi.

Základní kámen situačního puzzlu je v tom, že Rusko, stejně tak jako celé mezinárodní společenství, svého času uznalo soudobý gruzínský stát v jeho historických hranicích, včetně území Abcházie (a také Jižní Osetie). Všude na světě a na Kavkaze zvlášť historické hranice lze nějak zpochybnit. Kdo se kdy ke komu připojil, to jsou otázky, odpovědi na něž se ztrácejí v temnotách dějin. Do ruské říše vstupovala země po kouskách. Za Kavkazských válek v polovině 19. století se abchazské obyvatelstvo postavilo na stranu muslimských horalů, povstalců imáma Šamila, a bylo za to tvrdě potrestáno - carská armáda Abcházii prakticky vyčistila od původního etnika. Dodnes v sousedním Turecku a v jiných zemích Blízkého východu je pětkrát více Abcházců než v původní domovině. V letech před válkou z 90. let tvořili Abcházci jen 17% obyvatelstva, něco přes 90 tisíc. Nyní jejich početnost nepřevyšuje 60 tisíc lidí, zbytek odešel do Ruska poté, co moskevské úřady rozdaly všem Abcházcům ruské pasy a zavedly v republice rubl jako místní oběživo.

Dohoda SNS z r. 1994 měla ukončit čtrnáctiměsíční krvavou válku. V tom tažení Abcházcům na oplátku pomohli islámští, hlavně čečenští, válečníci ze severokavkazských republik. Po vítězství se dobyté území stalo dějištěm učiněného masakru, jehož terčem byla gruzínská většina. Jen na fotbalovém stadionu města Suchumi bylo popraveno na 16 tisíc gruzínských civilistů. Počet gruzínských utečenců se odhaduje na půl milionu. Ekonomické sankce SNS právě měly donutit Abcházii umožnit gruzínským utečencům návrat do vlasti. Rusko, které jinde ve světě oroduje za návrat utečenců i po 60 letech, v tomto případě pokládá trvání na návratu Gruzínců za drzou provokaci.

V podivném kličkování těžko lze vystopovat strategické cíle, jichž by velká země chtěla dosáhnout. V expertním společenství převládá názor, že by válka s Gruzií zájmy Ruska v regionu značně poškodila. Radikálně by změnila křehce rovnovážné poměry četných severokavkazských autonomií. Ani samotné vojenské tažení by nemuselo vypadat jako procházka rozkvetlou růžovou zahradou. Historie počítá na veletucty případy, kdy zdánlivě skvěle ozbrojené síly v boji neobstály. Současná gruzínská armáda je totiž naprosto nesrovnatelná s těmi pestrými a neukázněnými jezdeckými bandami, které vpadly do Abcházie v ´92. a vypadly potupeny v ´93. V posledních letech v Gruzii probíhá vojenská reforma, na Kavkaze nejmasivnější. Armáda složená z profesionálních vojáků není příliš početná - 32 tisíc mužů, avšak jsou výborně připraveni ke specifickým podmínkám případného bojiště, které stejně nesnese ani rozvinuté pěchotní jednotky, ani tanky. V Izraeli a ve Spojených státech Gruzínci nakoupili zbrojní systémy, které ruská armáda nevlastní, o abchazské domobraně nemluvě. Zkrátka, válka by nebyla pro Moskvu ani tutová, ani bezkrevná. Příčiny zvýšené kremelské podrážděnosti někteří znalci hledají jinde.

Olympijské Soči se totiž v poslední době stalo třetím hlavním městem Ruska, kde v rezidenci "Bočarova strouha" rádi tráví odpočinek ruští prezidenti. Říčka Psou dělící Rusko od Abcházie protéká pouhých pár kilometrů od paláce. Kdyby Abcházie se znovu stala součástí Gruzie a ta vstoupila do NATO, nejbližší ležení potenciálního protivníka by se ocitlo v dohledu kremelských vůdců. To by jim jistě rušilo spaní. Teoreticky by nic nemělo tak ležet kremelským vůdcům na srdci jako dlouhodobá stabilita výbušného kavkazského regionu. Prakticky dělají všechno, aby se tento ideál vbrzku nenaplnil.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .