Tajemství Božího soudu

Boží soudy, ordálie, bývaly běžnou součástí soudní praxe od minulosti velmi vzdálené a používaly se tehdy, když nebylo možné dobrat se pravdy.

V 16. století se na to věřilo, ovšem tehdy už se věda stále více ptala po příčině jevů, které nebyly jasné. Jedním z těch, kdo hledali odpověď, byl Němec Andreas Libavius (po roce 1555-1616), jenž studoval filosofii, historii a medicínu na různých univerzitách. Od roku 1607 byl až do smrti rektorem coburgského Gymnasium Academicum Casimirianum, což byla instituce srovnatelná s vysokou školou. Libavia mimořádně proslavila kniha Alchemia vydaná roku 1597.

Boží soud je však jiné téma. Dne 29. října 1608 proběhala v coburgském gymnáziu obhajoba disertace, these "Duchové, šťávy, vrozené teplo a lidské schopnosti". Autorem byl Michael Libavius, syn slavného otce, a jak bylo v té době obvyklé, samotnou thesi napsal prakticky celou učitel disertanta, v tomto případě tedy Libavius starší. V thesi se rozvíjí myšlenka, že duch není jen podstatnou, životně důležitou částí lidské bytosti, ale prostupuje všechny věci v přírodě: "Je to navíc látka analogická nebeskému éteru ... vzácný, jemný, čistý a účinný nástroj funkce života a duše." Nebeský éter sotva vysvětlíme; od starověku se věřilo, že to, co dnes nazýváme vesmírem, je vyplněno neviditelnou substancí, éterem.

Léčivá chuť zlata

These Libaviova syna se nejprve věnuje zlatu, které - upravené do poživatelné formy - mělo mít mocné léčivé účinky. Návody na aurum potabile byly v alchymické literatuře časté, přičemž podle některých pramenů se měla rozpouštět ve vodě některá sůl zlata, jiní autoři soudili, že se musí použít speciální rozpouštědlo, které však nespecifikovali. Libavius, sám znamenitý chemik, dobře věděl, že zlato patří mezi poměrně málo reaktivní kovy. Není divu, že si položil otázku, jak je tedy možné, že by z něčeho mimořádně stálého mohla být vytažena nějaká jeho zázračná vlastnost a předána jinam?

Logo|foto:Český rozhlas

Libavius soudil, že duchové, o nichž jsme se zmínili, jsou samozřejmě i ve zlatu, ale jsou tam pevně zachyceni. Jenže jak je uvolnit? Prý to má být působením ohně: "Neboť, zatímco je páleno a taveno, musí být zlato ohněm ovlivněno a jím zcela prostoupeno. Ale jak jinak se to může uskutečnit než skrze souhlas duchů? Povaha ohně musí být duchovní. Tento [oheň] vhání své duchy do ducha zlata, pozvedá ho, takže ten se potom mocně vrhá do díla a je účinný v určených subjektech." Těmito subjekty mohly být stejně tak kovy při alchymickém laborování jako lidé při léčení. Bohužel v thesi chybí údaj o tom, jaký má být onen "duchovní oheň".

Nenajdeme to ani v jiných spisech tohoto muže; podstatná je myšlenka, že se jisté skryté kvality zlata mohou uvolnit a přenést na něco jiného, aniž by to bylo s tím zlatem v kontaktu. Tedy přenos duchovní. Odtud už byl jen krůček k Božímu soudu, ten these učinila. Libavius naprosto nepochyboval o tom, že z těla zavražděné osoby začne vytékat krev, jestliže k ní vrah jen přistoupí: "Prohlašujeme, že doklady tohoto jevu rozptylují jakoukoliv jeho zdánlivou nesmyslnost. Neboť je to známo skrze zkušenost." Doklady toho, prý naprosto spolehlivé, jsou v četných soudních spisech. Takže co zde mělo působit?

Duchové mají být i v mrtvém těle

V thesi pod jménem jeho syna stojí: "Pravíme, že je jistá síla nebo moc přírody v mrtvém těle přítomna, skrze niž, když přítel nebo nepřítel přítomen je, duch a krev pohybováni jsou." V těle nedávno zabitého setrvávají podle Libavia duchové spolu se zbytkem tepla a také s trvanlivějšími šťávami. Ony šťávy souvisely s medicínskými představami té doby, pocházejícími ještě ze starého Řecka.

Důležité je podle Libavia to, že krev, i když je oddělena od těla, uchovává si prý trvalou sílu. Žádná magická moc není dost silná, aby pohnula nervy a svaly mrtvého těla, ale mnohem jemnější, slabší síla dostačuje k tomu, aby pohnula něčím méně tuhým, zvlášť když to má schopnost pohybu. Tu má krev. Obhajovaná these tvrdí, že je to "životní duch" těla, jenž slouží jako nástroj, jako nosič duše. Stará se o životní funkce těla a současně spojuje duši s tělem.

Dokonce po smrti, když se dech vraha setká s vnímavým životním duchem, jenž zůstává v krvi mrtvého, právě tento duch může způsobit, že krev vzkypí, stane se vzrušenou a vytéká z rány. Podle these: "Odmítáme magii ... ale přijímáme vysvětlení, které se týká duchů nebo dechu vrahů, a pravíme, že duchové v dechu jsou příčinou pohybu krve v zavražděné osobě, pokud tomu něco nezabrání."

O Božím soudu jsme s prof. Vladimírem Karpenkem hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 14. 3. 2008.