Svržení Saddámova režimu v Iráku uvedlo do pohybu prakticky celý Blízký východ

Sami sice v osmdesátých letech vedli s Irákem krvavou válku, ale jejich úhlavním nepřítelem a ztělesněním Satana byly a jsou Spojené státy. Drtivý vojenský úspěch a očekávaná nejméně několikaletá přítomnost amerických jednotek v Iráku představují tedy pro vládu konzervativního šíitského duchovenstva v Íránu to nejhorší, co se v Iráku mohlo stát.

Očekávaná svoboda a pluralita náboženského a politického života v Iráku je přitom pro íránské ajatoláhy stejně nebezpečná, jako vlastní šíitská tradice. Nejsvětější místa šíitů jsou totiž Nadžeh a Karbalá v Iráku a každý z šíitských teologů a vůdců, kdo chtěl v historii něco znamenat, musel být přijat a pracovat právě v určených shromážděních těchto měst. I otec íránské islámské revoluce, známý ajatoláh Chomejní, zvolil za první místo svého exilu právě Nadžeh, odkud později musel odejít do Francie. Po první válce v zálivu a po neúspěšném šíitském povstání v jižním Iráku v roce 1991 však desetitisíce iráckých šíitů musely utéci přes hranice do Íránu.

Pro íránské ajatoláhy to byla záruka, že právě oni se stávají vedoucí silou celého šíitského světa. Pro budoucí boj o Irák dokonce dovolili iráckým šíitům vyzbrojit a vycvičit na svém území několikatisícové vojenské jednotky. Nečekaně rychlý pád režimu Saddáma Husajna však postavil všechny plány na hlavu.

Írán se sice pokusil krizi a válku využít ve svůj prospěch a už v průběhu bojů přesunul na irácké území oddíly šíitských milicí. Pokračoval v tom i po skončení války a podle řady náznaků se zdá, že íránské zájmy stojí i za vraždami některých šíitských osobností, které chtěly aktivně spolupracovat s americkou správou Iráku. Napětí dostoupilo nejvyššího bodu zhruba před týdnem, kdy Spojené státy oficiálně varovaly Írán před dalším zasahováním do iráckých vnitřních záležitostí.

Nyní se ovšem zdá, že rychlý vývoj situace, diskrétní americké vyjednávání s šíitskými představiteli a v neposlední řadě i sama šíitská tradice začaly společně pracovat proti zájmům íránských ajatoláhů. Podle čerstvých zpráv íránských a izraelských zdrojů v posledních dnech začal nečekaně rozsáhlý exodus známých šíitských duchovních z íránského náboženského centra, tedy města Kum, do nejsvětějších míst šíitské komunity, tedy iráckých měst Nadžef a Karbala.

V pondělí se k nim údajně připojil i nejvyšší náboženský činitel hnutí Hizballáh z Libanonu. Navíc - pondělí přineslo další dvě mimořádné zajímavosti. Nejdůležitější šíitská organizace, dosud výhradně proíránská Nejvyšší rada islámské revoluce v Iráku, známá pod zkratkou SCIRI, zatím bojkotovala všechna jednání s Američany i s exilovou opozicí o budoucí správě Iráku. V pondělí se ovšem její zástupci nečekaně objevili na zatím největší schůzce bývalé protisaddámovské opozice se zástupci americké a mezinárodní správy země.

Íránské noviny navíc v pondělí oznámily, že návrat do Iráku oznámil na prvního května i vůbec nejvlivnější z iráckých exilových ajatoláhů Muhammad Bakr al Hakim. Ten navíc vydal i prohlášení, odsuzující rozněcování protoiamerických nálad v Iráku a odmítající požadavek vytvoření islámského státu podle íránského vzoru.

Pokud se tedy z těchto náznaků skutečně vynoří konkrétní politický program, kterým šíité napomohou stabilizaci Iráku, bude to mít dalekosáhlé důsledky pro celý Blízký východ. Pokud totiž budou náboženská centra šíitů vzkvétat v tolerantní atmosféře pluralitního Iráku, nemohou se nestat příkladem pro šíity v Íránu i v Libanonu. A nový pohled bude muset hledat i francouzská blízkovýchodní politika, postavená už čtyřicet let na kontaktech právě s nejkonzervativnějšími šíitskými kruhy v Íránu a Libanonu.