Světový tisk oceňuje velikost „Maggie“ Thatcherové. Britským ženám však moc nepomohla.

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy www.sueddeutsche.de

Ohlasy světového tisku na úmrtí Margaret Thatcherové, rozpaky nad jejím „feministickým“ odkazem a chmurný osud někdejšího lídra řecké politické scény.

Úmrtí Margaret Thatcherové dnes glosují deníky na celém světě. Americký list Washington Post míní, že bývalá premiérka Jejího Veličenstva nevstoupí do dějin ani tolik tím, co udělala pro Británii, nýbrž svou rolí ve světové politice. „V míře zcela ojedinělé upevnila vazby mezi Británií a Spojenými státy, posílila tuto spolupráci vojensky a podpořila rozmístění raket středního doletu v západní Evropě, což bylo ve své době vnímáno jako velmi kontroverzní krok,“ píše list. New York Times míní, že Thatcherová pomohla definovat Ronaldu Reaganovi moderní konzervatismus. Společně sdíleli víru ve zdravé instinkty moderního kapitalismu a svou neústupností uspíšili pád komunismu. „Zároveň ale uvolnili tržní mechanismy, jejichž sociální důsledky ještě zdaleka nejsou vyřešeny,“ dodává prestižní deník.

Na opačné straně kontinentu píší Los Angeles Times, že k Maggie nikdo nemohl zůstat lhostejný. „Doma i v zahraničí jste ji museli buďto milovat, nebo nenávidět. Tato dvojznačnost zaznívá i v reakcích na její odchod,“ míní deník. Podle listu Washington Post sice thatcherovskou revoluci dovedl k dokonalosti Tony Blair, ale s modernizací Británie začala ona a tento primát jí nikdo nevezme. „Dokázala rozbít stará schémata a bariéry na levici i na pravici. Když dnes lidé přisuzují tyto schopnosti Baracku Obamovi, je třeba se ptát, zda má šéf Bílého domu tutéž tvrdost i hlad po změnách jako Maggie Thatcherová. Smutná odpověď zní NE,“ píše americký list.

Komentátor německého deníku Welt je přesvědčen, že způsob, jakým bývalá premiérka rozbořila poválečný politický konsensus v Evropě, dělá z Železné lady velmi „nebritskou“ osobnost. „Její nekompromisní nátura měla spíše teutonské rysy,“ píše Thomas Kielinger. Svým ostrým odporem k znovusjednocení Německa si vysloužila politickou izolaci, ale neuhnula, ani když byl zveřejněn její hanlivý materiál vypočítávající charakterové vady Němců. „Jenomže ve světle dnešní krize eurozóny a silně protiněmeckých nálad se náhle ukazuje, že názor Thatcherové na Německo coby zemi příliš velikou na to, aby hrála v Evropě vedoucí roli, byl správný a předběhl dobu. V tom byla prorokyní, jejíž hlas tehdy nikdo neposlouchal,“ konstatuje Welt.

Süddeutsche Zeitung připomínají, že expremiérka válčila s Argentinou, s odbory i se štědrým sociálním státem. Byla to ocelová reformátorka a jen tak bokem ukázala mužům, jak má žena dělat vysokou politiku, aniž by využila feministickou kartu. „Je velkou ironií, že politický odkaz Thatcherové si po jejím odchodu z vrcholné politiky postupně získal obdivovatele i mezi jeho bývalými odpůrci. Příznivců však bylo tím víc, čím slabší byl efekt radikálních reforem. Ekonomicky z jejího odkazu mnoho nezůstalo. Vlastně jediné, co přetrvalo dekády jejího politického důchodu, byl energický euroskepticismus,“ míní list.

Margaret Thatcherová

V Argentině jsou deníky z pochopitelných důvodů velmi kritické. List Clarin je přesvědčen, že thatcherovské reformy prohloubily ve Velké Británii nerovnost mezi lidmi. „Politika deregulace, kterou ona a Ronald Reagan tak ohnivě prosazovali, je dnes hodnocena s velkou skepsí, protože přispěla k úvěrové krizi s levnými hypotékami,“ píše list. „Jenomže časy se mění a i její drastické škrty dnes blednou ve srovnání s tím, co předvádí v Británii premiér David Cameron,“ dodává deník. Argentinský list Pagina 12 je přesvědčen, že Británie ani dvacet let po odchodu Železné lady z politiky nedokázala vstřebat její konzervativní revoluci a zůstává nadále rozdělenou společností. Poslední jihoafrický prezident z éry apartheidu Frederik de Klerk řekl listu Business Day, že expremiérka byla vždy ostře vyhraněná proti apartheidu, avšak dokázala daleko pronikavěji chápat složitosti a geostrategickou realitu jižní Afriky než kterýkoliv jiný politik. „Trvala na tom, že s Jihoafrickou republikou je třeba jednat a izolace a drakonické sankce nejsou řešením,“ oceňuje ji De Klerk.

Středový francouzský deník Le Monde považuje za vrcholy jedenáctiletého vládnutí Thatcherové Severní Irsko a Falklandy. „Byly to nejtěžší krize, které tvrdě prověřily nervovou soustavu paní T.“ V těchto vojenských konfliktech se představila jako člověk nezlomné vůle, hraničící se zatvrzelostí, jako člověk žijící v absolutní sebedůvěře a nepochybující o tom, že dělá to, co je správné bez ohledu na vnější okolnosti. Konzervativní francouzský deník Figaro upozorňuje, že Thatcherová v rozporu s všeobecným přesvědčením nikdy nevztáhla ruku na dva základní pilíře sociálního státu – systém sociálního zabezpečení a státní zdravotnictví. Stejně jako kdysi kníže Bismarck, chodila i ona do předem vyhraných bitev a konfliktů, v nichž mohla vystupovat z pozice síly. „Například do boje s odbory se dala až po Falklandské válce, kdy si upevnila pozici a měla převahu pro klíčový střet kariéry,“ míní list.

Španělský deník El País je přesvědčen, že Thatcherová měnila zemi tak, že to na chvíli vzbudilo dojem, že se vrací zašlé dny imperiální slávy. Ve skutečnosti však nebyla tak úspěšná – pro chudé britské rodiny se stala jednou z nejnenáviděnějších postav poválečné politiky. Také El Mundo v komentáři míní, že Velké Británii vrátila její velikost. „Její kritici tomu ovšem nepřikládají žádný význam. Pro ně zkrátka jen prohloubila nerovnosti mezi lidmi, zničila školství a služby, uplatila si kdysi prestižní stanici BBC a vzala Britům jejich tradiční smysl pro společenskou solidaritu,“ konstatuje deník.

Bývalý Gorbačovův ministr zahraničí Edvard Ševardnadze oceňuje zejména příspěvek Thatcherové k ukončení studené války. „Její rozhodnost akcelerovala proces zániku bipolárního světa,“ míní exministr. Rossijskaja Gazeta v komentáři vyzdvihuje v souvislosti s Thatcherovou slovo „první“. „Byla první šéfkou britských konzervativců, první a zatím jedinou premiérkou své země, první, které ještě za života postavili sochu v parlamentu, a vůbec první ženou, která stanula v čele vlády v Evropě. Komsomolskaja Pravda označila Thatcherovou za extrémně tvrdohlavou političku a geniální, mimořádnou ženu. „Jejím krédem bylo: nikdy se nevzdávat bez boje. Měla tvrdý stisk ruky, a přesto uměla okouzlovat, její hlas měl kovový přízvuk, a přesto nepřestala být ženou,“ míní deník. Bývalý ruský viceprezident Alexandr Ruckoj v prokremelském listu Izvěstija píše, že měl z Thatcherové „vždy jen ty nejlepší dojmy. Tvrdě hájila zájmy své země, ale s nikým jste si nepopovídali tak inteligentně a zajímavě,“ říká politik.

Čínský anglicky psaný deník People´s Daily si příznačně všímá ekonomických reforem. Převzala zemi se slabým hospodářstvím, a změnila ji tak, že z ovoce její práce žije Velká Británie dodnes. „Není pochyb, že byla nejvýraznější političkou 20. století na celé planetě. S její smrtí končí jedna velká, i když také sporná éra,“ míní čínský list.


Co udělala Thatcherová pro britské ženy? Příliš mnoho ne…

„V Latinské Americe existuje přísloví, že když vstoupí do politiky jediná žena, časem se musí změnit a přizpůsobit, zatímco když je v politice více žen, musí se změnit politika. Margaret Thatcherová však tímto předpokladem otřásla. Jenomže více než 30 let po jejím famózním vstupu do politiky je v britském parlamentu jen 22 procent žen,“ píše list Independent. Spojené království se z tohoto hlediska potácí na 49. místě světového žebříčku, vedle Uzbekistánu a Eritreje. Více žen má v politice i Kuba, Rwanda či Afghánistán. Britská politika je zkrátka záležitostí mužů. Nepříjemně podobný trend vykazuje také britský svět byznysu – v zaměstnaneckém poměru je zhruba stejný počet mužů a žen, ale na vyšších manažerských pozicích je opět jen dvaadvacet procent žen. V akademickém roce 2009/2010 přitom absolvovalo univerzity v Británii 57 procent studentek žen, ale jen 12 procent dnes zastává vysoké ředitelské pozice.

Hodnocení jedenáctileté vlády Margaret Thatcherové je tudíž z genderového hlediska rozporuplné i dnes, míní deník. Pro někoho Železná lady ztělesnila skutečnost, že ženy mohou dosáhnout i na nejvyšší posty. Kritikové však poukazují, že Thatcherová byla výjimkou potvrzující pravidlo, která neprorazila skleněný strop konvencí a ženám vůbec nepomohla, protože existující bariéry jenom obešla.

Premiérkou se stala dlouhých 60 let poté, co byla zvolena do parlamentu za konzervativce první žena, Nancy Astorová. Winston Churchill tehdy coby klasický mužský šovinista v roce 1919 ironicky prohlásil, že si připadá, jako by byl přistižen nahý v koupelně i bez nezbytné houby, kterou by zakryl to nejnutnější. Další vývoj postupoval jen šnečím tempem a postupně se britská politika úplně odcizila společenským trendům. Vítězství Thatcherové v roce 1979 sice bylo vnímáno jako obrovský průlom, ale žádný nával poslankyň se v příštích letech nekonal. V době svého zvolení do čela vlády sedělo ve Westminsteru jen 19 žen, přičemž v dalších volbách uspělo 23, což je minimální nárůst. Za jedenáct let u moci Thatcherová jmenovala do kabinetu jedinou ministryni.

„Thatcherová podobně jako královna podporovala patriarchální uspořádání společnosti. Její politika byla přímým opakem úsilí o rovnost. Vládla v kostýmku, s kabelkou v ruce, ale seděla přitom na tanku. Naplňovala tak ryze machistický ideál politiky,“ míní Beatrix Campbellová, autorka kniha Železné dámy v politice. Skutečnou změnu přinesl až labouristický premiér Tony Blair, který po svém vítězství v roce 1997 přivedl do parlamentu dvojnásobný počet žen. Labouristé totiž nominovali do jasně levicových obvodů stranické kandidátky, a ve sněmovně usedlo naráz přes sto poslankyň. Trend se však v dalších volbách nepotvrdil – v roce 1997 šlo o evidentní snahu oslovit co nejširší elektorát z taktických důvodů. Podle Independentu lze totéž vysledovat i v mnoha dalších zemích. Kritickou hranicí ženského vlivu na politiku je třicet procent, ale toho lze dosáhnout jen díky změnám volebního systému či pozitivní diskriminaci. Bez poměrného zastoupení to mají Britky na cestě do poslaneckých lavic extrémně obtížné.

Margaret Thatcherová

Volební matematika ale nestačí. Thatcherové se také vyčítá, že nepředstavila žádnou alternativu rodinné a pracovní identity. Stala se „mužem v sukních“, zatímco její manžel Dennis Thatcher hrál roli „ženy, tiše stojící v ústraní a oddaně podporující partnerčinu kariéru“. Zajímavé rovněž je, že i dnes si na 73 procent britských manažerek myslí, že existují bariéry bránící slabšímu pohlaví v profesním uplatnění, zatímco mezi topmanažery si to myslí jen 38 procent mužů, píše závěrem Independent.


Jak se kdysi nejmocnější řecká strana PASOK zřítila na smetiště dějin

Nekonečné řady prázdných židlí jsou dostatečně výmluvným svědectvím o politickém pádu. Řeč je o Panhelénském socialistickém hnutí PASOK, tedy politické straně, která dominovala řecké politické scéně tři desetiletí. Nyní bojuje o samotné přežití. A rozhodnutí svolat stranický kongres na velký aténský stadion se neukázalo jako právě nejšťastnější, píše v analýze stanice BBC. Desetitisíce prázdných židlí ukazují, že strana míří do politické nicoty.

PASOK se vyhoupl na špici politického života v roce 1981. Diktatura černých plukovníků právě skončila, a PASOK se pustil směle do budování státu sociálního blahobytu. Snažil se transformovat zemi v moderní evropskou zemi a dlouho se zdálo, že se mu to daří. Dnes má však v průzkumech jen okolo šesti procent příznivců. Řekové mu spočítali letitá podezření z korupce a také to, že v roce 2009 kývl na nenáviděná úsporná opatření, která vnutila zemi Evropská unie.

Přesto jsou na kongresu přítomni loajální stoupenci PASOKu. „Strana to odnesla zcela nespravedlivě,“ říká Panagiotis Alamanas. „Seškrtat přebujelé důchody a platy by musela každá vláda, která by byla u moci. Ale teď se prostě udělal z PASOKu obětní beránek, na nějž se hází všechny chyby za posledních čtyřicet let,“ dodává. „Dnes je prakticky nemožné vysvětlit někomu, proč ještě stále podporujete PASOK. Je to jako nadávka. Ale my se pokusíme stranu zachránit a revitalizovat,“ říká studentka Marina Mithuová. Socialisté jsou momentálně napojeni na umělou výživu koaličního vládnutí a jakžtakž se jim daří přežívat. Ale prakticky nikdo nevěří, že by se mohly vrátit staré časy politické slávy. Přitom pod taktovkou premiéra Andrea Papandrea straně dávala svůj hlas plná polovina řeckého elektorátu.

„Říkejte si, co chcete, ale on byl politický génius. PASOK byla naše srdeční záležitost. Sen o svobodě, demokracii a lepší budoucnosti,“ říká sedmdesátiletý Sifis Valirakis, který stál u zrodu strany. Pak mu ale úsměv zmizí z tváře. „Cítím určité zklamání, že se sen nepovedlo naplnit. Máme zkorumpovanou, zbankrotovanou zemi, která ani trochu nefunguje tak, jak by měla,“ říká posmutněle. Na otázku, zda na tom přeci jenom PASOK nenese také svůj díl viny, odpovídá: „Ano, je rozhodně jedním z viníků. Není to už strana, kterou by někdo dokázal milovat.“

PASOK modernizoval Řecko, přispěl k jeho zbohatnutí, ale správa země byla velmi chaotická a neefektivní. V časech, kdy se socialisté střídali u moci se středopravým hnutím Nová demokracie, došlo ke gigantickému zadlužení země. Obě strany byly přitom prolezlé korupcí a klientelismem. „PASOK určitě neodpovídá za všechno špatné, co nyní prožíváme, ale jako přirozená vládní strana musel po třech dekádách nést svůj díl viny,“ míní politolog Pavlos Tsimas. Straně se dnes nejvíce vyčítá, že zadělal na budoucí problémy tím, že vytvořila na základě klientelistického systému neuvěřitelně přebujelý veřejný sektor. Ve státních podnicích vznikaly desetitisíce pracovních míst, která pak dostávali členové PASOKu. A když byla u vesla Nová demokracie, dělala totéž.

Řecko

Představa, že na odborná místa by se měli dostávat odborníci, vzala v Řecku zcela za své. Nejvyšší posty na univerzitách i v místních zastupitelstvech se rozdávaly striktně podle stranického klíče. Zakázky na státní developerské projekty se přidělovaly firmám podle politických sympatií, a poslanci za to bokem inkasovali tučné provize. V roce 1991 stanul kvůli úplatkářské aféře před soudem sám Andreas Papandreu. Jen těsně se mu podařilo uniknout trestu.

Pavlos Tsimas je však přesvědčen, že velkorysé investiční akce PASOKu byly pro zemi nezbytné, jakkoli jejich provádění mělo k poctivosti velmi daleko. „Když se PASOK dostal k moci, Řecko nebylo ani trochu evropským státem. Nemělo vůbec žádný sektor služeb, a teprve socialisté zavedli státní zdravotnictví a bezplatné školství,“ konstatuje politolog. Je tudíž logické, že voliči se octli v naprostém šoku, když jim tatáž strana najednou oznámila, že plošně sníží důchody, platy i počty pracovních míst. Úpadek PASOKu se vlastně kryje se zánikem toho Řecka, které strana pomáhala vytvářet. Tento pád symbolizuje i úpadek politické dynastie Papandreů. Nejprve byl premiérem Georgios, pak jeho syn Andreas a zase jeho syn Georg, přičemž děd šéfoval už od roku 1944 straně, která PASOKu předcházela. Nepotismus má v řecké politice velmi hluboké, možná nezničitelné kořeny.

Pokud si někde jména Papandreu ještě někdo váží, pak je to rodná vesnička klanu, obec Kalenci na Peloponéském poloostrově. Žije zde jen 600 obyvatel. Ves se choulí pod horami a shlíží na protáhlé údolí. Na náměstí Georga Papandrea stojí bronzová socha Andrease, která se dívá do očí soše svého otce Georgiose. Rodný dům Papandreů se změnil v kavárnu. Reportér BBC v ní zastihl bratrance slavné rodiny, Vasilise Stavropoluse. „Papandreové byli velkou rodinou politiků,“ říká hrdě. Ale připouští, že dynastické vládnutí není pro demokracii ideální.

Na slavný rod vzpomíná s láskou i Maria Leventi. „Tady je všichni milují, protože nám zařídili lepší existenci. Předtím jsme byli neskutečně chudí. Dali nám peníze, abychom si mohli koupit jídlo a oblečení. Mohli jsme mít v jediné rodině čtyři televize a čtyři auta,“ říká s úsměvem. Na otázku, zda nevzbudili v Řecích falešný pocit, že jsou bohatší, než si mohli dovolit, Maria odpovídá: „Ano, trochu máte pravdu.“

A kdo tedy nyní nahradí na řecké politické scéně sociální demokraty? Odpověď leží v nedalekém městě Patras. Bývalo tradiční baštou PASOKu, ale v loňských volbách se tamní obyvatelé poprvé ke straně obrátili zády a dali hlasy levicové straně Syriza, odmítající záchranný balíček Evropské unie. Její předseda Alexis Tsipras je plamenný řečník a mnozí jej přirovnávají k Andreasovi Papandreovi.

Mezi těmi, kdo změnili stranické preference, je i Alexandros Liakopulos s jeho rodinou. Kdysi volívali PASOK, ale dnes se jim žije velmi obtížně. Dva členové rodiny jsou bez práce a Alexandrosově matce zkrátili důchod o 60 procent. „PASOK zničil naši národní identitu, naše společenské a podnikatelské prostředí. Zničili úplně všechno,“ říká Alexandros. Šance, že by Liakopulosova rodina někdy vzala PASOK na milost, je dnes nulová. „Nikdy. Je to mrtvola,“ říká Alexandros. Je evidentní, že jedna z předních evropských levicových stran je na dně. Její osud byl spjat s řeckým sebevědomím, a když dnes země ztratila směr a tápe, nemá další důvod k existenci. „Lídři PASOKu si určitě představovali, že se strana do dějin zapíše jinak. Ale někdejší úspěchy jsou zapomenuty. Strana je obětí krize, kterou pomáhala vytvořit, a která ji nejspíš skutečně vymaže z řecké politické scény,“ píše závěrem BBC.

autor: rma
Spustit audio