Svět se nyní táže jak nejlépe bojovat s hospodářskou krizí a odpovědi se bohužel různí...

Především je nutné utáhnout opasky, což dobře ví každý občan, který v obdobích krizí začíná šetřit. Nejdříve na investicích jako nákup automobilů či nemovitostí, pak na luxusním zboží, na oděvech a nakonec i na jídle a benzínu. Pro vlády pak znamenají krize nutnost šetřit na výdajích, neboť upadající podniky neplatí daně a je zapotřebí více peněz na státní sektor, včetně třeba zdravotnictví či sociálních podpor v nezaměstnanosti. Dávno však už skončily časy, kdy moudří panovníci během krizí fundovali veřejné projekty, které alespoň částečně ulehčily obyvatelstvu v bídě. U nás se připomíná pražská Hladová zeď Karla IV., i když není jasné, zda on tím už po krizi jen nepomáhal rozjet ekonomiku, podobně jako ve třicátých letech minulého století americký president Roosevelt Novým údělem.

Nynější dvojitá krize, tedy finanční a hospodářská ovšem najednou propuká s ničivou silou i tam, kde jí většina pozorovatelů neočekávala. Kdo by před pár měsíci tušil, že se zhroutí obří banky zvučných jmen, nebo, že podniky jako Sony, Fiat, Renault, Daimler, Škoda, Air France-KLM a další upadnou do nesnází? Nebo že se položí ekonomika Islandu, který už před týdnem dostal dvě miliardy dolarů mezinárodní pomoci a prosí o další čtyři s tím, že už zvednul úrokovou míru na 18 procent a že nemůže Británii zatím slíbit splácení vkladů jejích občanů v jeho bankách, neboť bude nyní muset živořit? Kdo by tušil, že bankrot vyhlásí maďarská socialistická vláda a že budou muset zadluženou ekonomiku země a padající forint zachraňovat Mezinárodní měnový fond patnácti a půl miliardami dolarů, Evropská unie osmi miliardami dolarů a Světová banka ještě další téměř miliardou a půl? Kdo by očekával, že ukrajinská hryvna ztratí pětinu hodnoty než MMF opět na bílém koni přispěchá nabídnout pomoc a naznačí, že nenechá v potížích ani Rumunsko, Bulharsko či pobaltské státy. Stejně tak nemohl nikdo před pár měsíci očekávat -- a bohudíky alespoň za to -- že se z téměř 150 dolarů za barel zřítí cena ropy na dolarů šedesát. Nebo, že moskevská burza bude muset být několikrát zavřena, že ruská vládá bude muset drasticky sáhnout do uspořených ropných fondů, že její ropné podniky se přiblíží hranici, kdy těžba ropy bude stát více než je její cena a budou rychle prodávat zahraniční firmy, kterých nedávno nabyly.

Za této situace nezbývá než se tázat zda a jak vůbec krizi řešit, zda prostě není nutná a potřebná ke zkrocení raketově stoupající inflace a dál neudržitelného zadlužování obyvatel, podniků i států. Nechat jí téměř volný průchod už ovšem po všech globálně koordinovaných státních zásazích není ani možné, a tak se lze jen tázat, zda ty zásahy jsou opravdu rozumné a nikoli jen přeháněným zadlužováním budoucích generací. Je ale možné třeba zkoumat, které mohou být další evropské země v nesnázích. Třeba země, jejichž měny jsou tak uměle nadhodnoceny, že přechod na euro v současné hladině by jim nejen znemožnil export, ale i sebral jejich centrálním bankám možnost řídit vlastní ekonomiku pomocí úrokových měn a směnných kurzů měny. A je také možné tázat se zda je moudré uvolňování striktních kritérií hospodaření vlád Paktu stability Evropské unie, se kterým přišli například komisař unie Almunia či britský premiér Brown, který se chce bez ohledu na ně -- a je za to sice kritizován opozicí a mnohými ekonomy, ale chválen jinde v Evropě -- z krize ,,proutrácet" zvýšením veřejných výdajů. V této souvislosti je nutné zamyslet se také nad tím, že například ony záchranné balíky MMF Maďarsku nejsou dary, ale dlouhodobými půjčkami, vázanými na striktní dodržování dohod o takovém utažení opasků, že bude téměř nemožné dýchat, natož si dovolit s nejnovějším požehnáním Bruselu ignorovat kritéria unie. Chudák premiér Gyurcsany, který s vysokou inflací, vysokým zdaněním, už překročeným kritériem výše veřejných výdajů a zadlužením země větším než její HDP musí poslouchat MMF, jehož podmínky prý přirovnal k diktátu africké banánové republice. Přitom jistě pošilhává po benevolentním Bruselu, kde mezitím byl na 25 miliard euro zdvojnásoben fond pomoci členským zemím v nesnázích a 40 miliard euro přislíbeno -- podle některých kritiků vzhledem ke globální konkurenci ilegálně -- naříkajícím výrobcům automobilů, prý na tzv. přechod na ,,zelená paliva". Vše má být financováno z prodeje obligací Evropské investiční banky, ale někteří experti v tom vidí uvedené zadlužování budoucích evropských generací. A ty nám to neodpustí!

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .