Sungai Wain

Před vstupem jsme museli ještě vyplnit několik formulářů, a pak jsme následovali místního průvodce, který nás zavedl do tábora vzdáleného asi 8 km. Prodírali jsme se zarostlou pěšinou, po které už zjevně dlouho nikdo nešel. Byli jsme předem varováni, že se zde vyskytují pijavice – ovšem ne ty vodní, co známe z Čech, ale suchozemské, které jsou schopny přežívat ve vlhké vegetaci. Když jsme se po třech hodinách konečně dostali na místo, sundali jsme si kalhoty a opravdu měl každý z nás na nohou několik přisátých pijavic. Odtrhli jsme je a abychom zastavili krvácení, použili jsme kamenec, který jsme si pro tento účel přivezli. Pijavice totiž vstřikují do rány takzvané antikoagulační látky zabraňující srážení krve, a tak bez patřičného ošetření rána krvácí ještě několik desítek minut.

Vedle tábora protékal potok s průzračně čistou vodou, blaženě jsme se do něj ponořili a po několika dnech jsme si připadali zase na chvíli čistí. Povečeřeli jsme a usadili se na verandě dřevěného domku, kde nám Standa začal vyprávět o zdejších pověrách a záhadných bytostech obývajících tábor. Hned pod střechou prý žije duch starého muže a v noci tu straší. A ve vedlejší místnosti pro změnu krásná černovlasá žena, jež se vkrádá lidem do snů - někoho prý vyděsila natolik, že druhý den nemohl ani mluvit. Po takovém vyprávění jsme se s velkou chutí vydali do ztemnělého lesa hledat noční tvory. Duchy jsme sice nepotkali, ale jinak to byla docela úspěšná výprava.

Viděli jsme malého jelínka kančila většího, jehož samcům vyčnívají z tlamy prodloužené špičáky horní čelisti. Zahlédli jsme i tanu peroocasou, což je veverce podobný tvor. Navzdory tomu, že se tany z velké části živí zkvašenými plody palem, nikdy se prý neopijí, a to ani po dávce alkoholu, která by byla smrtelná dokonce i pro člověka. Mezi stromy se mihla malá cibetkovitá šelma puchol žíhaný a několik skrytě žijících jihoasijských jelínků mundžaků.

Místní prales je opravdu krásné místo, ale zahlédnout zde jakéhokoli tvora není vůbec snadné. Měli jsme velké štěstí, když nás při cestě do vesnice minula tlupa cihlově červených hulmanů kaštanových, nejhojnějších primátů ve zdejší oblasti. Na kůře mohutného stromu jsme objevili i škrábance od drápů medvěda malajského a nedaleko od nich, vysoko ve větvích stromu, bylo postavené staré hnízdo orangutana. Takové hnízdo slouží většinou jen na jednu noc a jeho stavbu se mláďata učí od své matky.

Ten den jsme ještě přespali ve vesnici Wain a hned ráno nás lesníci odvezli do vzdělávacího centra poblíž Balikpapanu, kde chovají malajské medvědy. Ti jsou v této oblasti velmi populární, stali se i symbolem města Balikpapanu. Místní centrum funguje již několik let a kromě pěti medvědů v hektarové zarostlé ohradě se zde starají ještě asi o sto opuštěných koček. Dokonce nám i nějaké nabízeli. Naše poslední společná výprava se Standou skončila. Zítra se rozloučíme a budeme pokračovat v poznávání tentokrát už malajské části Bornea.