Súdán: ultimátum OSN vypršelo

Zopakujme fakta. V pouštní oblasti Dárfur, jež je velká jako Francie, probíhají už jeden a půl roku etnické čistky. Připravily o život desítky tisíc lidí, většinou bezbranných černých civilistů. Více než milion obyvatel nemá střechu nad hlavou. Mnozí utíkají do sousedního Čadu (tam je asi 200 000 lidí) a ti, kteří se tam nedostali, žijí v nepředstavitelných podmínkách, vystaveni nemocem a hladomoru. Část z nich nemá, podle odhadů, naději na přežití, a to ani v případě volného přístupu humanitárních organizací do oblasti.

Vraždění a vypalování vesnic probíhá v režii milicí zvaných Džandžavíd - toto slovo nepochází z arabštiny a v západoafrických dialektech znamená cosi jako "chátra" nebo "lůza". Domácí obyvatelstvo jím často označuje všechny Araby en bloc. Podstatné ale je, že čistky probíhají s podporou vládních jednotek a jejich základ je rasový.

Vláda v Chartúmu připouští, že milice před časem vyzbrojila. Nyní se od nich ale oficiálně distancuje a prezident Al-Bašír o nich na veřejnosti mluví jako o "zlodějích a gangstrech". Zahraniční pozorovatelé ovšem pochybují o jeho prohlášeních, podle kterých nemá na milice žádný vliv.

Právě naopak, jeden z afrických představitelů, kteří se angažují v úsilí o řešení situace, nigerijský prezident Obasandža, adresoval súdánskému kolegovi dopis, ve kterém ho žádá, aby se postaral o zastavení útoků vládních sil a milic na černé vesničany, neboť podobné činy ohrožují křehké příměří. Chartúm reagoval podrážděně s tím, že příměří přece podporuje, takže ho na podobné věci nemusí nikdo upozorňovat.

Chování súdánských představitelů je vůbec poněkud nevhodné. Ministr zahraničních věcí Mustafa Osmán Ismail se například v nynější vypjaté chvíli odmítl setkat s vysokou představitelkou amerického State Departmentu Constance Berry Newmanovou (která byla do oblasti vyslána, aby osobně posoudila situaci). Jako důvod uvedl kuriozně potíže s bankovním účtem, jež má súdánské velvyslanectví ve Washingtonu. Potíže má ve skutečnosti banka, kvůli tomu, že nedostatečně informovala americké úřady o podezřelých transakcích.

Podle rezoluce OSN z minulého měsíce měla vláda v Chartúmu do dnešního dne odzbrojit milice a umožnit přístup humanitárních organizací do postižené oblasti. Pozorovatelé konstatují, že cosi v této věci sice udělala, ale není to ani zdaleka dost. Možnost sankcí se podle nich rozplývá, neboť Radě bezpečnosti se možná nebude chtít do konfrontace. To se ale ukáže až pozítří. Text rezoluce je každopádně dostatečně vágní, aby se Chartúm zachránil.

Faktem je, že počet nájezdů na vesnice v Dárfuru se snížil - ale ve skutečnosti proto, že zůstalo málo míst, jež nebyla ještě vypleněna. Otázku milicí Džandžavíd řeší prý Chartúm rovněž originálně: místo aby je odzbrojil, dává jim uniformy. Přes den jsou tedy jejich příslušníci ve vládních službách a v noci pokračují ve vraždění. Humanitárním organizacím sice režim podstatně méně komplikuje život, ale čirou náhodou se objevily pro změnu únosy jejich pracovníků, takže velký pokrok ani tam nenastal.

Jisté je, že vojensko - fundamentalistický režim v Chartúmu rozumí jenom síle a hrozbám. Po dobrém se toho s ním příliš nedosáhne. Má ostatně na svědomí dva miliony obětí dlouhodobé občanské války na jihu země - konfliktu, který se nedávno podařilo zažehnat, ale zřejmě jenom dočasně. Pokud by Rada bezpečnosti uvolnila tlak na islámské vedení v Chartúmu, mělo by to neblahé důsledky. Zavedení sankcí, hlavně zbrojního embarga, by bylo nejlepším krokem. I v případě, že by ale k sankcím nepřistoupila, je důležité, aby našla jinou formu varování. Situace v Dárfuru je totiž nadále hrozivá.