Stránka z laoského deníku II. Zrození a smrt

Vyšetřování rodin zaměstnanců elektrárny Dam Nam Ngum na střevní parazity a malárii, spojené se sběrem dat o celkovém zdravotním stavu, jsme zahájili koncem června a po měsíci k nám začali dojíždět pacienti až z hlavního města Vientianu. Vedení elektrárny bylo hrdé, že nás má pro sebe, a vyhradilo pro nás jako bonus víkendové večery zábavě. Také v ten sobotní večer byla v "baru" živá muzika se slečnami, k tanečkům s námi zřejmě úkolovanými. Pilo se pivo, z něhož se půlka vsákla do mého trika a tlachalo se o ničem; ve světě plném cizích tváří, neznámých slov a podivné hudby, jako v utopickém filmu, v jehož realitu bych nikdy nevěřil. Neuvěřitelné okolnosti se zjevovaly i tento večer.

Před půlnocí jsme opustili tancechtivé děvy a kolega Viengsai navrhl návštěvu u dr. Suk-a, který bydlel v blízké vesnici Ban Thinkeo. Jeho manželka měla v noci rodit a tou dobou rodička nesmí spát, jinak upadne do bezvědomí. Bděla, ležela na dřevěné pryčně a za ní bylo dýmající ohniště, u něhož dvě ženy a dva mniši hráli na rohoži karty a místní pálenkou lao-lao připíjeli na zdraví budoucího potomka. Že jsme hodinu po půlnoci vtrhli neohlášeni do domu, našeho kolegu nezaskočilo, naopak, moc jsme ho potěšili. Dostali jsme ledový čaj, pálenku lao-lao, cigaretu a podnapilým hulákáním udržovali rodičku v bdělém stavu. Ditě má vstoupit do rozveselené rodiny a my se snažili! V postýlce pod moskytiérou jsem v šeru ohniště spatřil asi roční spící dítě. Vzpomněl jsem si, jak jsme chodili po špičkách, když náš syn usnul. Očekávanému potomku se ale nechtělo z teplého mateřského lůna do nočního dusna, a tak jsme opustili bdící rodičku i podnapilého otce.

Ráno mi dr. Bunsuan oznámil, že někomu z vedení elektrárny zemřel otec, a vyzval nás k účasti na pohřbu - můžeme tam prý i fotit! Do domu nebožtíka jsme dorazili odpoledne. Několik chlapů hrálo na dvoře karty, popíjeli pálenku a ženy připravovaly jídlo. V patře kolem rakve sedělo šest buddhistických mnichů, v rukou drželi bílou šňůru a monotónně odříkávali motlitby. Mezi nimi byli i tři vnuci mrtvého, oděni do mnišského roucha, s vyholenými hlavami. Možná v nich rodina objevila při porodu některé nebožtíkovy rysy a duch mrtvého děda do nich vstoupil. Vnuci teď měli žít v pagodě po tři týdny, modlit se s mnichy za dědu a v budoucnu za něj pravidelně obětovat dary.

Poklonili jsme se mrtvému a v jeho ústech uviděli minci; dali mu ji, jakmile přestal dýchat. Má mu zajistit hojnost blaženosti na onom světě. Rakev s mrtvým byla prostá, ukrytá ve zdobném podstavci, nad nímž se zvedala věžička s třpytivými ozdobami jako na vánočním stromku a se starými bankovkami. I za ně si lze na onom světe koupit kousek rozkoše. Ženy dovařily, chlapi dohráli karty, snesli mrtvého i s celou soustavou podstavců, věžiček a ozdob na dvůr a uložili ho na bambusové tyče. Pohřební průvod opustil dvůr nebožtíka a po hrázích rýžovišť se ubíral do nedalekého hájičku, kde se konaly kremace. Bylo to silné, ten průvod brodící se blátem rýžovišť, s purpurovými rouchy mnichů vpředu, zdobenou truhlou nesenou muži důstojných tváří, za nimi bíle oděné ženy, jimž bláto rýžoviště barvilo bílou dohněda, a na konci slavnostně odění vesničané.

V lesíku byla čerstvě vyrubaná čistítka a na ní hranice dřeva. Chlapi postavili truhlu na hranici, podepřeli ji kůly, mniši upevnili bílou šňůru k truhle, druhým koncem se opásali a začali se modlit. Jejich mumlání na mýtince lesa, tichý smutek pozůstalých a vysoká hranice dříví navrch s truhlou dávaly obřadu mystický rozměr. Pak se mniši třikrát otázali mrtvého, jestli je slyší. Když nebožtík neodpovídal, oznámili, že od této chvíle se cesty mrtvého a pozůstalých rozcházejí, a vrátili se svou cestou domů. Jeden ze synů polil hranici a bambusové štěpky naftou, podpálil dříví a plameny vzápětí pohltily truhlu s nebožtíkem. Oheň plápolal, lidé se rozcházeli, i my se vrátili ke své práci na ambulanci. Čekali nás tam živí.