Stránka z laoského deníku II. Zrození a smrt

23. září 2010

V prvním laoském deníku Sami sobě nepřítelem, uveřejněném na Českém rozhlase Leonardo dne 24.7. 2006, jsem popsal neuvěřitelné okolnosti, které zachránily náš laoský projekt, jemuž hrozilo zrušení. Stejně nám na splnění všech úkolů zůstal jen měsíc a osmihodinová pracovní doba by nestačila. Z ambulance jsme odcházeli po desáté večer, varováni laoskými kolegy, že je to nezdravé. Hnala nás obava, že se sem už nevrátíme a že tu zbývá ještě tolik práce.

Vyšetřování rodin zaměstnanců elektrárny Dam Nam Ngum na střevní parazity a malárii, spojené se sběrem dat o celkovém zdravotním stavu, jsme zahájili koncem června a po měsíci k nám začali dojíždět pacienti až z hlavního města Vientianu. Vedení elektrárny bylo hrdé, že nás má pro sebe, a vyhradilo pro nás jako bonus víkendové večery zábavě. Také v ten sobotní večer byla v "baru" živá muzika se slečnami, k tanečkům s námi zřejmě úkolovanými. Pilo se pivo, z něhož se půlka vsákla do mého trika a tlachalo se o ničem; ve světě plném cizích tváří, neznámých slov a podivné hudby, jako v utopickém filmu, v jehož realitu bych nikdy nevěřil. Neuvěřitelné okolnosti se zjevovaly i tento večer.

Před půlnocí jsme opustili tancechtivé děvy a kolega Viengsai navrhl návštěvu u dr. Suk-a, který bydlel v blízké vesnici Ban Thinkeo. Jeho manželka měla v noci rodit a tou dobou rodička nesmí spát, jinak upadne do bezvědomí. Bděla, ležela na dřevěné pryčně a za ní bylo dýmající ohniště, u něhož dvě ženy a dva mniši hráli na rohoži karty a místní pálenkou lao-lao připíjeli na zdraví budoucího potomka. Že jsme hodinu po půlnoci vtrhli neohlášeni do domu, našeho kolegu nezaskočilo, naopak, moc jsme ho potěšili. Dostali jsme ledový čaj, pálenku lao-lao, cigaretu a podnapilým hulákáním udržovali rodičku v bdělém stavu. Ditě má vstoupit do rozveselené rodiny a my se snažili! V postýlce pod moskytiérou jsem v šeru ohniště spatřil asi roční spící dítě. Vzpomněl jsem si, jak jsme chodili po špičkách, když náš syn usnul. Očekávanému potomku se ale nechtělo z teplého mateřského lůna do nočního dusna, a tak jsme opustili bdící rodičku i podnapilého otce.

Ráno mi dr. Bunsuan oznámil, že někomu z vedení elektrárny zemřel otec, a vyzval nás k účasti na pohřbu - můžeme tam prý i fotit! Do domu nebožtíka jsme dorazili odpoledne. Několik chlapů hrálo na dvoře karty, popíjeli pálenku a ženy připravovaly jídlo. V patře kolem rakve sedělo šest buddhistických mnichů, v rukou drželi bílou šňůru a monotónně odříkávali motlitby. Mezi nimi byli i tři vnuci mrtvého, oděni do mnišského roucha, s vyholenými hlavami. Možná v nich rodina objevila při porodu některé nebožtíkovy rysy a duch mrtvého děda do nich vstoupil. Vnuci teď měli žít v pagodě po tři týdny, modlit se s mnichy za dědu a v budoucnu za něj pravidelně obětovat dary.

Poklonili jsme se mrtvému a v jeho ústech uviděli minci; dali mu ji, jakmile přestal dýchat. Má mu zajistit hojnost blaženosti na onom světě. Rakev s mrtvým byla prostá, ukrytá ve zdobném podstavci, nad nímž se zvedala věžička s třpytivými ozdobami jako na vánočním stromku a se starými bankovkami. I za ně si lze na onom světe koupit kousek rozkoše. Ženy dovařily, chlapi dohráli karty, snesli mrtvého i s celou soustavou podstavců, věžiček a ozdob na dvůr a uložili ho na bambusové tyče. Pohřební průvod opustil dvůr nebožtíka a po hrázích rýžovišť se ubíral do nedalekého hájičku, kde se konaly kremace. Bylo to silné, ten průvod brodící se blátem rýžovišť, s purpurovými rouchy mnichů vpředu, zdobenou truhlou nesenou muži důstojných tváří, za nimi bíle oděné ženy, jimž bláto rýžoviště barvilo bílou dohněda, a na konci slavnostně odění vesničané.

V lesíku byla čerstvě vyrubaná čistítka a na ní hranice dřeva. Chlapi postavili truhlu na hranici, podepřeli ji kůly, mniši upevnili bílou šňůru k truhle, druhým koncem se opásali a začali se modlit. Jejich mumlání na mýtince lesa, tichý smutek pozůstalých a vysoká hranice dříví navrch s truhlou dávaly obřadu mystický rozměr. Pak se mniši třikrát otázali mrtvého, jestli je slyší. Když nebožtík neodpovídal, oznámili, že od této chvíle se cesty mrtvého a pozůstalých rozcházejí, a vrátili se svou cestou domů. Jeden ze synů polil hranici a bambusové štěpky naftou, podpálil dříví a plameny vzápětí pohltily truhlu s nebožtíkem. Oheň plápolal, lidé se rozcházeli, i my se vrátili ke své práci na ambulanci. Čekali nás tam živí.

autor: Michal Giboda
Spustit audio