Stoleté SOS

Koncem devatenáctého století svět ovládla radiotelegrafie, umožňující bezdrátové spojení se vzdálenými místy. Kladně ji přijaly zejména loďařské společnosti, protože pomocí radia se dařilo operativněji využívat lodí na mořích nebo ve vzdálených přístavech. Praxe však ukázala, že radiové signály mohou v případě nouze přivolat i potřebnou pomoc.

Havarijní signál SOS se poprvé ozval v roce 1903. Za jeho autora se považuje radiotelegrafista na lodi Kroonland Ludwig Arson. Zmíněná loď havarovala poblíž Irska.

Autoři dobrodružné a zábavné literatury tvrdili, že SOS představuje zkratku prosby Save Our Ship (zachraňte naši loď), nebo Save Our Souls (zachraňte naše duše), ale skutečnost je jiná. Arson neovládal dobře morseovku a ve snaze co nejdříve na sebe upoutat pozornost vysílal to, co mu šlo nejrychleji: písmena S-O-S, tři tečky, tři čárky, tři tečky.

Poprvé vysílala signál SOSm jako oficiální žádost o pomoc v lednu 1909 loď Republic, patřící společnosti White Star Line. Na volání telegrafisty Jacka Binnse dorazilo na místo pět lodí a nikdo nepřišel o život.

Závadou bylo, že Berlínská konference nestanovila pevné zásady radiotelegrafického lodního provozu, a to se vymstilo při havárii Titaniku. Radista vysílal SOS, ale signál zachytila pouze 58 mil vzdálená loď Carpathia. I když se okamžitě vydala na pomoc, nakonec se zachránilo jenom 712 osob. A přitom záchrana byla prakticky na dosah. Loď Californian byla od Titanicu vzdálena pouze 5 mil, ale měla radiostanici vypnutou a radiotelegrafista spal.

Na základě těchto trpkých zkušeností byly závěry Berlínské konference doplněny o příkaz, aby byly všechny radiostanice trvale v provozu, aby přerušovaly svou činnost každou půlhodinu a na pevně stanovené vlně zjišťovaly, zda někdo nevolá o pomoc.

Signál SOS později pomáhal lidem postiženým přírodními katastrofami, a třebaže byl v současné době nahrazen moderními a účinnějšími prostředky, patří k bezpečnostním opatřením, jež se zlatým písmem zapsala do historie lidstva.