Sto let od bolševické revoluce, sto let od prvních koncentráků

29. říjen 2017
Vladimir Iljič Lenin

Kdysi se rok co rok v těchto dnech horečně připravovaly manifestace a opulentně se slavilo. Zástupy dělníků kráčely s mávátky a transparenty ulicemi republiky, davy skandovaly oslavná hesla o Sovětském svazu.

Slavila se Velká říjnová socialistická revoluce – VŘSR. Bolševické řádění v Rusku před sto lety je dobré připomínat. Dnes se naštěstí nejedná o oslavu, ale pietu. Připomínáme si desítky milionů zavražděných, miliony vězněných a jinak pronásledovaných obětí komunismu.

Bolševickou revolucí 7. listopadu 1917 (25. října podle starého ruského kalendáře) odstartovalo století, které tragicky zasáhla komunistická ideologie – marxistická utopická představa, kterou lze stručně shrnout do teze: „Každý podle svých možností a podle svých potřeb.“ Takto „idylicky“ mělo vypadat soudružské finále.

Předcházet tomu měly dvě etapy „budování“. Fáze první: diktatura proletariátu. Po ní fáze druhá: budování socialismu. Až třetí fáze měla nastolit závěrečný beztřídní stav: komunismus. V prvních dvou fázích se nejednalo se o nic jiného, než o násilné zlikvidování majetných a opozice a ukradení majetku. Komunisté se řídili populistickým heslem: výrobní prostředky patří všem.

Zleva: Lubomír Štrougal, Leonid Iljič Brežněv a Gustáv Husák s pionýry

Základ komunismu tedy spočíval v zabavení továren, půdy, ale i všech podniků, obchodů, hospod. Každý občan se tak rázem stal zaměstnancem státu. Už Marx varoval, že bez této násilné fáze nelze komunismus vybudovat a potíž nastane s majetnými, kteří svůj majetek dobrovolně nevydají.

Vůdce bolševiků Lenin jako první (ještě před nacisty) použil konstrukt koncentračních pracovních táborů, ve kterých proběhne systematická likvidace tzv. třídních nepřátel – majitelů továren, živnostníků a soukromých zemědělců, posléze tábory poslouží k vraždění zrádců ve vlastních řadách, což soudruzi eufemisticky nazývali „zostřování třídního boje“.

Základem byl strach

Komunismus skrývá hrůzný svět násilí a otroctví, ztrátu svobody a demokracie. Komunismus zbavil jednotlivce svobodného jednání. Občan se musel podřídit - jak komunisté zdůrazňovali - diktátu kolektivu. Člověk v komunismu nesmí a nemůže jednat, jak uzná sám za vhodné, svobodně podnikat, cestovat, rozhodovat se, co bude studovat, pracovat, kde bude žít. Je plně podřízen tzv. potřebám společnosti a „vůli lidu“, kterou tlumočí KSČ.

Od toho fungovaly tzv. pracovní umístěnky, cestovní doložky, pohraniční zátarasy, apod. Vychovávat ke komunismu bylo třeba už od malička: ve škole, pionýru, SSM, na povinné vojně, v ROH. Základním nástrojem komunismu se stal strach, který obyvatele paralyzoval, manipuloval a vyvolával v nich nenávist k jakékoliv odlišnosti – rasové, národnostní, duchovní, kulturní. Největší strach šířily komunistické ozbrojené složky: policie, StB a její agentura – síť udavačů, milice a armáda.

Totalita, státní hranice, zakázané pásmo

Abychom komunistické myšlence snad ještě lépe porozuměli, můžeme použít metaforu z prostředí katolické církve: pro řeholníky je jistě krásné žít v klášteře, kam vstoupili svobodně a dobrovolně, kde se o vše dělí a podřizují se, ale zkuste si představit tu hrůzu, kdyby do kláštera musel každý bez rozdílu a bez možnosti si vybrat, jestli chce nebo ne. A takový byl a je komunismus.

Julie Hrušková během natáčení

V dokumentu z cyklu Příběhy 20. století na pozadí šesti životních osudů projdeme čtyři dekády československého komunismu: 50., 60., 70. a 80. léta. Zazní vzpomínky Julie Hruškové, kterou estébáci tloukli tak surově, že v cele potratila.

Adolf Linka

Adolf Linka byl vynálezcem. Protože měl sudetoněmecký původ, komunisté ho obvinili, že chce své vynálezy ukradnout. V cele mu rozkopali varlata a zavřeli ho na osm let do uranových lágrů.

Věra Šťovíčková

Věra Šťovíčková, kdysi redaktorka rozhlasu, vysílala 21. srpna 1968, kdy Československo bylo přepadeno vojsky Varšavské smlouvy v čele se sovětskou armádou. Protože Věra odmítla odvysílat kolaborantskou výzvu o sovětské bratrské pomoci, vyhodili jí z práce a nevzali ani do trafiky prodávat cigarety.

Miroslav Kamil Černý

Miroslavu Kamilu Černému bylo v roce 1969 osmnáct let. Dne 21. srpna na první výročí okupace si do klopy zapíchl trikoloru s černou páskou a vyšel do ulic Prahy. Zatkla ho policejní hlídka. Na stanici ho milicionáři a vojáci málem umlátili. Ten den příslušníci milic, armády a policie umlátili pět demonstrantů a stovky zranili.

Dana Němcová. Bez Dany by byl disent méně laskavý

Dana Němcová patří mezi disidenty, kteří připravovali Chartu 77. V roce 1979 ji zatkla StB a půl roku tato maminka sedmi dětí strávila ve vazbě. Odsoudili ji podmínečně za podvracení republiky.

Stanislav Devátý

Dvoumetrový chlap Stanislav Devátý, bývalý ředitel BIS, patří mezi legendy českého disentu. S ním to měli estébáci obzvlášť těžké. Při zatýkání si lehal na zem. Nepomáhalo ani kopání a mlácení obuškem. Do antonu ho muselo táhnout šest příslušníků VB. Devátého čekal v září roku 1989 soud za jeho práci pro Výbor pro nespravedlivě stíhané VONS. K soudu se nedostavil, protože za dramatických okolností utekl do Polska, kde dál organizoval protikomunistické akce.

Spustit audio
autor: Mikuláš Kroupa