Štěpení v ODS a jiná protivenství

Zbavit se otce-zakladatele, který přestal střízlivě vnímat realitu, je pro každou stranu problém. ČSSD ho začala řešit předposlední prezidentskou volbou (kdy někteří její poslanci dali hlas Václavu Klausovi) a dnes ho má za sebou. "Důchodce z Vysočiny" ji sice stále ostřeluje, má v ní i skrovný fan-klub, ale je pro ni už minulostí.

V obou příbězích jsou i rozdíly. Ani v dobách svého triumfálního nástupu na politickou scénu nebyla sociální demokracie zdaleka tak vnitřně scelena jako kdysi ODS. Co vlastně drželo ČSSD pohromadě? Domnívám se, že to bylo soupeření s tehdy úspěšnější a až příliš sebevědomou ODS o přístup k finančním zdrojům. I občanské demokraty stmelovala jejich pozice v hospodářském životě země. Také klausovské charisma působilo vytrvaleji. Tučná léta jsou však minulostí a na svět dolehla finanční krize se svými stále nejasnými důsledky. Zdroje vysychají a spolu s nimi se vytrácí i přesvědčivost pravicové proreformní rétoriky ODS. Klausovská euroskepse odcizuje straně podnikatelské kruhy, které jí nerozumějí. - Zatímco ČSSD si našla "parketu" v protireformním postoji, který sdílí s odboráři i s KSČM, ODS své téma nemá. V jejích řadách se proto ozývá volání po důsledněji pravicových idejích, po návratu ke kořenům, vlastně ke starým zlatým časům. Ty se ale zpravidla nevracejí.

Kritici Klause a jeho ODS by mohli pociťovat zadostiučinění. Nevím, zda je to ten správný pocit. Česká společnost potřebuje řadu zásadních změn v oblasti legislativy, veřejných financí, důchodového systému, zdravotnictví a dalších resortů. Tu potřebu donedávna hlásala právě ODS. Teď se ukazuje, že to byla jen řečnická figura. - Kolik reformní vůle lze očekávat od Pavla Béma, Klausova stoupence a kandidáta na šéfa strany, který volá po návratu k pravicovým kořenům a současně chce vládnout bez jejích koaličních partnerů, zato s podporou protireformní ČSSD?

Odpověď na otázku po příčinách současných zmatků v ODS je snad dosažitelná, ale složitá. Těch příčin je víc. Kdo na to nemůže přijít, je sama ODS. Zná jen jednu. Tou je prý pan Topolánek a jeho ústup z pravicových pozic. Možná, ale v pozadí je závažnější okolnost. Česká společnost jako celek ztrácí zájem o potřebné změny, dokonce z nich má strach. ODS přichází o sympatie nejen kvůli tomu, ale i proto, co se děje v ní samotné. Hlásat reformy, které přinášejí újmu, to si může dovolit jen věrohodný politik, o němž je zřejmé, že sám je mužem do nepohody, a který přijímá riziko újmy i pro sebe osobně. Kolik takto integrálních osobností dokáže ODS národu předvést? I proto se staly nedávné krajské volby oranžovým převratem. Vyjádřily protireformní nastavení většiny veřejnosti. Nevím, jak kde, ale v mém okolí se k volbám nedostavili hlavně ti, co dříve volili ODS. V neposlední řadě přispívá k té nedůvěře i sólistické chování českého prezidenta, který stranu dezorientuje.

Nad jejím churavěním nejásám. V politickém spektru dochází k oslabení té jeho části, která měla garantovat jisté potřebné akcenty tvorby české politiky. Uvážíme-li programovou a personální krizi lidovců, zmatenost Zelených, negativismus a populistické sklony ČSSD, což ji stále více sbližuje s rigidními komunisty, jeví se v nepříznivém světle naše politická reprezentace jako celek. Není vyloučeno, že se blížíme k bodu obratu našich polistopadových dějin.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .