Stěhování vojáků USA a bezpečnost Evropy

Nejskeptičtěji v souvislosti s ohlášeným snížením počtu stavů na amerických základnách v Německu vyznívali starostové měst, v jejichž blízkosti jsou základny dosud umístěny. Politici a média byli v hodnocení rozděleni. V množství vyslovených názorů bylo bohužel málo těch, které by netrpěly sebestředností, tedy neschopností nahlédnout problém z jiného než z vlastního kouta. Jistě, chystaný přesun amerických vojáků z Evropy bude mít konkrétní a velice ekonomicky nepříjemné dopady na zaměstnanost v nemalém počtu německých měst. Ale ta podstatná otázka, na niž zaznělo tak málo odpovědí, protože vlastně ani nebyla se vším důrazem položena, zní: Jak chtějí evropské státy a potažmo Spolková republika zajistit svou vlastní bezpečnost v dnešním, po konci studené války tolik proměněném světě?

Rozpaky, to je souhrnný pojem, který lze použít pro charakteristiku slov, jež můžeme vyslechnout. Jsou ty jistě plány, které si dala na stůl Severoatlantická aliance, a jsou tu také plány, které má v oblasti bezpečnosti Evropská unie. Obezřetnost by mělo provokovat už zjištění, že například jednotky, které pro naléhavé situace hodlá mít připravené jedna i druhá organizace, se do značné míry překrývají. Za touto slupkou je ještě nepříjemnější jádro: Evropané si se svou vlastní obranou nevědí rady a co do navrhovaných receptů, jsou-li jaké, nejsou jednotní.

Dlouhá desetiletí studené války se vztah Američanů a Evropanů vyznačoval asymetrií, nutno ale ihned dodat asymetrií, která oběma stranám do značné míry vyhovovala. Zámořský spojenec na sebe bral větší díl nákladů, protože za to měl větší vliv na rozhodování, což v jeho očích znamenalo větší jistotu, že obrana bude spolehlivější. Západoevropané zase byli v koutku duše rádi, že jejich relativně menší náklady na zbrojení umožnily dát více na rekonstrukci ekonomik zdevastovaných druhou světovou válkou. Nebýt zhroucení komunistických režimů fungovalo by toto soužití dodnes. Je ale osudem politických stratégů, kteří generálním štábům dávají hlavní zadání, přemítat hlavně nad tím, jak předejít minulým problémům. Proto nové rozestavení figur tak mnohé zaskočilo. Před Američany v souvislosti s teroristickými útoky vyvstala otázka, kde a jak čelit novým hrozbám. A mnozí Evropané si, pravda častěji spíše v duchu, kladou otázku, zda se stejná rizika týkají stejnou měrou všech a případně, zda mají na odpověď stejný názor jako zámořský spojenec. Tento rozdíl je jednou z příčin tříbení názorů v irácké krizi.

Debata o tom, co a jak měly a mají dělat Spojené státy, je jistě užitečná, i když do doby vyhlášení výsledků volby amerického prezidenta nejspíše odsouzená k bezvýslednosti. O to plodnější by mohla a měla být diskuse, co a jak a kdy chtějí a udělají Evropané - pro bezpečnost svou i západu jako celku. Odpovědi jsou zatím nedostatečné.

To ale neznamená, že odklad je možný donekonečna. Přinejmenším jarní atentáty na madridských nádražích přitiskly na televizní obrazovky nevyvratitelné důkazy, že islamističtí radikálové vnímají jako nepřítele celý západ, jen v každé chvíli obezřetně zvažují, kdy a proti komu bude v dané chvíli útok nejúčinnější. Debata o odchodu části amerických vojáků by se míjela svou podstatou, kdyby se omezila jen na starosti starostů některých německých měst. Pro Evropany se vší naléhavostí vyvstává otázka, co chtějí a udělají pro svou bezpečnost. Chtějí-li si Evropané udržet spojenectví s Američany, budou se muset více starat o svou obranu. Až názory silnější Evropy bude ve Washingtonu více slyšet.