Štědrá ruka vlády

Čísla ekonomických analytiků dokonce dokazují, že za dobu existence současné koalice si tito lidé polepšili více než v dobách vládnutí jiných kabinetů. Pokud se vývoj nezastaví, měla by v brzké době být prolomena dvacetitisícová hranice průměrného platu v zemi. Tedy částka, kterou před lety sliboval v pozici premiéra současný president Václav Klaus. Samozřejmě, když se hovoří o platu průměrném, tak je vždy třeba dodat, že většina lidí se se svými příjmy pohybuje spíše pod průměrnou hranicí než nad ní. Přesto mohou být státní zaměstnanci spokojeni přinejmenším s tím, že jim příjmy rostou rychleji než v podnikatelské sféře. Je to svým způsobem logické.

O jejich platech rozhoduje stát a ten si na ně peníze nemusí tvrdě vydělávat jako v soukromém sektoru. Proto si státní pokladna dokáže vždy zařídit, aby na platy měla. Na uvážení politiků pak záleží, jak vysoké mzdy zaměstnancům dopřejí. Před volbami jsou logicky nakloněni k větší štědrosti. Ta se samozřejmě musí pohybovat v určitých mezích. Na jedné straně nemůže úplně zruinovat státní rozpočet. Na straně druhé nesmí podmínky ve státní správě odrazovat lidi od práce v této sféře. O tom, že se to celkem daří, nejlépe vypovídá nárůst státních úředníků a hlavně zvyšující se podíl výdajů na ně ve státním rozpočtu.

Poněkud paradoxně plynou peníze i na tabulková, ale neobsazená místa. Což znamená, že tyto finance jsou pak rozdělovány na mzdy ostatním. Mimo jiné to může vést k tomu, že není zájem na rušení míst, která nejsou potřeba. Ostatně absence personálních auditů ve většině úřadů dokazují, že o úspory není velký zájem. A když už se někde k auditu odhodlají, pak často škrtají místa typu uklízeček. Místo nich najímají firmy, což v konečném důsledku přijde státní rozpočet dráž. Přesto vedení takovýchto úřadů může do světa hlásat, jak škrtá nepotřebná místa a šetří na mzdách. Zkrátka oblast státních úředníků a vůbec byrokracie je velmi specifická.

Také kvůli tomu, že se velmi obtížně měří produktivita práce takovýchto zaměstnanců. Samozřejmě do této kategorie patří rovněž učitelé, zdravotníci nebo vězeňští dozorci či hasiči. U nich by se asi dalo lépe ohodnotit, jak jsou výkonní, než úředníci na ministerstvech nebo zaměstnanci muzeí a knihoven. Přesto pokusy například o snížení počtu učitelů, o zvýšení vyučovacích hodin a tím pádem o vyšší ohodnocení kantorů narážejí pravidelně na odpor. Takže většinou se jde nejsnazší cestou plošného zvyšování platů všem. Nejnovější rozhodnutí vlády toho může být názorným příkladem. Zda se taktika štědré ruky Paroubkovu kabinetu vyplatí, to by mohly ukázat blížící se volby.

Pokud lze důvěřovat průzkumům veřejného mínění, pak z řad státních zaměstnanců se rekrutuje významná část voličů sociální demokracie. Vzhledem k Topolánkovým výrokům o noci dlouhých nožů a o čistkách ve státní správě, se tomu nelze příliš divit. Celkem solidní platy, malý tlak na kvalitu odváděné práce a relativní jistota, že v zaměstnání vydrží až do důchodu, jasně naznačují, jakým směrem se mohou ubírat myšlenky většiny těchto lidí, pokud se vydají k volebním urnám. I když obavy ze změny vlády mohou být zbytečné.

Zkušenosti dokazují, že byrokracie si poradí jak s pravicovým tak i s levicovým kabinetem. Navíc se občané mohli opakovaně přesvědčit, že politikům se do nepopulárních opatření příliš nechce a boj se státními úředníky do této kategorie také patří. Jinak by v době moderních informačních technologií česká státní správa musela vypadat už dávno jinak a musela by být z dlouhodobého hlediska výrazně levnější. Zatím máme jistotu, že za nepříliš kvalitní službu platíme neadekvátně vysokou cenu.