Společný jmenovatel: Plzeň

7. červen 2010

Minulý týden mě zaujaly dvě věci - obě už hodně mediálně obehrané, mezi nimiž lze těžko najít nějakou souvislost. Jediným společným jmenovatelem je zde město Plzeň, které se stále více než symbolem Prazdroje či Škodovky stává zajímavým jistými podezřelými okolnostmi hraničícími s dobře organizovanou kriminalitou.

Nejdříve tedy vyšel ve 22. čísle týdeníku Respekt článek Báry Procházkové, který stojí za obsáhlejší citace. Už třeba titul a podtitul: „Doktoři z Plzně kují pomstu. Ochrání Češi profesorku Dvořákovou před úderem mocné mafiánské sítě?“ A v článku se pak nepokrytě dává najevo, že snaha o odstranění Vladimíry Dvořákové z čela Akreditační komise Ministerstva školství České republiky, od níž při běžné administrativní kontrole právnické fakulty plzeňské univerzity vzešla obvinění veřejnosti už dobře známá. Podle článku v Respektu však zdaleka nejde jen o podezřelé udělování akademických titulů při nestardandní rychlosti studia, ale i o rozhodovací procesy týkající se obrovitých zakázek či státního majetku. A zde už cituji doslova: „Klientela vládců sítě sahá až do vyšších pater ministerstev, do řad politiků, soudců, policistů nebo do podnikatelského polosvěta. Systémem služeb a protislužeb tak vznikla skupina navzájem si zavázaných lidí… Dnes to však vypadá tak, že největším problémem nejsou organizátoři nebo účastníci tohoto spolčení, ale právě ten, kdo na nepravosti upozornil. Což potvrzuje, jak dobře tajná plzeňská mašinérie funguje.“


Následuje pak seznam osob, které obzvláště o odstranění profesorky Dvořákové z čela komise usilují – tedy ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, ministr obrany Martin Barták, náměstek ministryně zdravotnictví Marek Šnajdr, jakož i záhadný muž z Úřadu vlády Jan Novák – ti všichni různými způsoby napojeni na známé firmy Milan Kindl a Pavel Němec. Vůbec první, kdo profesorku Dvořákovou nejostřeji napadl, byl bývalý premiér Mirek Topolánek a k seznamu můžeme přiřadit i známá jména některých rychlostudentů: Ivana Řápková, Marek Benda, Milan Jančík a samozřejmě i Stanislav Gross. Ani nejoddanější zastánce naší modré strany nemůže popřít, že kromě posledně jmenovaného výtečníka se zánovním a mnohamilionovým apartmánem na Floridě jde o lidi spojené ať už členkou legitimací nebo nějak jinak s ODS. To samo o sobě by mohlo bránit i sebečestnějšímu Petru Nečasovi, aby se pokusil přijít věci na kloub, protože by to mohlo vážně ohrozit nejen celou stranu, ale i jeho osobně v jejím čele.


Pro koho by však celá věc mohla být jako ušitá, je Radek John, jehož strana Věci veřejné právě se slibem boje s takovými nešvary šla jako s hlavním heslem svého programu do voleb a zřejmě právě na to získala dost překvapivé množství hlasů. A právě zde mi nejen onen společný jmenovatel „Plzeň“, ale i zmínka v citovaném článku z Respektu o možné propojení právnické fakulty na tamější policejní a soudní orgány přiměla k tomu, že jsem si vzpomněl na případ Jiřího Kajínka, který si dnes ve Valdicích odpykává trest možná za různé skutečně spáchané delikty, ale přinejmenším se už blíží i k odpykávání trestu doživotního za dvě ne zcela vyjasněné vraždy – pokud už mu právě tento trest neběží. A to i pro člověka třeba všelijak jinak provinilého není žádná maličkost. Celá záležitost nám byla poměrně sugestivně připomenuta minulé úterý v televizním pořadu Karla Šípa Všechnopárty. O Kajínkovi a o natáčení jeho příběhu pro pořad televize Nova Na vlastní oči tam vyprávěl jeden z jeho autorů Josef Klíma, bývalý člen týmu vedeného dnešním šéfem Věcí veřejných Radkem Johnem. A celé to vyprávění ústilo ve velkou pochybnost, že Kajínek spáchal to, za co to doživotí dostal. Josef Klíma dokonce dodal, že by si tohoto člověka s nejvyšším možným trestem klidně vzal domů jako svého podnájemníka. Poukázal přitom na více než pochybné svědectví jediného mnohokrát trestaného muže, který už není naživu. Já sám jsem Kajínkovi právě pro tyto podivné okolnosti věnoval od samého začátku několik svých komentářů, v nichž jsem se vždy pozastavoval zejména nad tím, že právě v tomto případě plzeňské policejní i soudní orgány urputně bránily takové samozřejmosti jako je rekonstrukce činu, ačkoliv na první pohled bylo nápadné, že údajné postavení střelce sotva umožňovalo rázem zasáhnout a usmrtit dvě osoby v jednom autě i kdyby byl pachatel střílel oběma rukama současně.


A tak myslím, že právě Radek John po své zázračné proměně ze šéfa týmu tohoto nedotaženého případu do čela strany, která chce z naší politiky odstranit mafiánství, by se měl právě k případu Kajínek vyjádřit a přispět tak k tomu, aby aspoň zde spravedlnost dostala navrch nad velmi podezřelými plzeňskými záhadami.


Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.


autor: Jiří Ješ
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.