Spiegel: Jednám se zdroji férově, nemusím z nich dělat pitomce

Informace o výsledku summitů pak do světa vysílají novináři, kteří tyto přelomové události v Evropě sledují. Jejich interpretace závěrů ovlivní trhy na celém světě a také důvěru spotřebitelů. Exklusivním hostem pořadu Zaostřeno byl Peter Spiegel šéf bruselské kanceláře deníku Financial Times, který je vůbec nejvlivnějším světovým médiem z hlediska zpravodajství o Evropské unii

Bylo vaším snem stát se novinářem v Bruselu?
Ne, o tom jsem nikdy nesnil. Novinářem a zahraničním zpravodajem jsem chtěl být od mládí, ale zabýval jsem se hlavně zahraniční politikou a národní bezpečností. Strávil hodně času v Iráku a v Afghánistánu. Ale moje žena pak řekla, že práce válečného zpravodaje už bylo dost. V novinách mi nabídli, abych přešel do Bruselu, s čímž jsem okamžitě souhlasil, protože v eurozóně i Evropské unii je to teď velmi zajímavé. A jsem tady opravdu spokojen.

Dřív jste psal o válkách v Iráku a v Afghánistánu a najednou musíte psát o velmi technických věcech, ekonomice, čemuž normální lidé skoro vůbec nerozumí. V čem je to v Bruselu jiné?
Jasně, že je rozdíl mezi psaním o válce a o ekonomice. Na druhou stranu, v Iráku a Afghánistánu jsem nebyl na stálo, většinou jsem pracoval z Washingtonu. A o čem tam píšete, když se věnujete zahraniční a obranné politice? O střetu myšlenek. Píšete o procesu rozhodování, o střetech mezi politiky, kteří se snaží prosadit své vlastní postoje. A v Bruselu je to velmi podobné. Snažíte se pochopit a popsat, proč političtí lídři dělají konkrétní politiku, na základě čeho se rozhodují a jak se jim o své politice daří přesvědčit svou vládu, své spolupracovníky a veřejnost. To je stejné. Ale s tím rozdílem, že Evropané jsou v tomhle přesvědčování mnohem horší než Američané.

V čem?
Podívejte se na Evropu. Spousta lidí je velmi naštvaných a za těžkou situaci viní Evropskou unii. A přesto jakoby se nikdo z politiků nesnažil vysvětlovat, proč je jeho politika správná. Vezměte si Angelu Merkelovou. Nepředstoupila před Němce a neřekla jim, proč je pro Německo výhodné pomoct Řecku nebo Španělsku. Podle mě je přitom evidentní, že to pro Německo výhodné je. Totéž s Kyprem: táhne se to už měsíc a nikdo nebyl schopen přesně říct, kolik peněz bude potřeba a proč zrovna teď bylo nutné prakticky zlikvidovat jeho bankovní systém. Tohle je v dluhové krizi velký nedostatek.

Proč tohle podle Vás evropští politici neumějí?
Neumím to vysvětlit. Můžu to jen porovnat se svou zkušeností z Washingtonu. Na začátku invaze do Iráku v roce 2003 se generálové chovali podobně. Říkali: my vedeme válku a nikomu nebudeme nic vysvětlovat. Máme svůj cíl, dosáhneme ho a vy nás nezdržujte. Jenže jakmile se situace v Iráku začala zhoršovat, americká veřejnost se velmi rychle obrátila proti válce. Velitelem operace byl generál Casey, který vůbec nemluvil s médii, vůbec se nesnažil Američanům vysvětlit, co přesně v Iráku armáda dělá. Nahradil ho generál Petraeus. Ten předložil jasnou strategii, které věřil a byl ochoten ji do nekonečna vysvětlovat lidem. Ze začátku šli věci velmi špatně, počet mrtvých amerických vojáků vystřelil nahoru, ale lidé Petrause nekritizovali, protože věděli, co dělá a jaký je jeho záměr. Takže americké armádě dlouho trvalo, než pochopila, že je potřeba věci vysvětlovat. Evropanům to také trvá dlouho.

Jakožto novinář z Financial Times samozřejmě máte excelentní přístup k těm nejvýše postaveným politikům, diplomatům a dalším zdrojům informací. Jak s nimi navazujete vztah a získáváte k nim přístup?
Novinářská práce je různá. Americký přístup se liší od britského. Když dělá britský novinář rozhovor, tak většinou čeká na to, že ten člověk řekne nějakou hloupost. Pak mu ji omlátí o hlavu, poníží ho a udělá z toho titulek. Já dávám přednost americkému přístupu. Podle mě mám úspěch proto, že se snažím jednat se svými zdroji férově. Jasně, že když řeknou něco pitomého, tak to napíšu, ale nezpovídám je proto, abych z nich pitomce sám udělal. Bavím se s nimi proto, abych se něco dozvěděl. Lidé se se mnou baví, protože vědí, že jejich pohledu na věc dám prostor. Zní to jako něco samozřejmého, ale spousta novinářů to nedělá, jde jim jen o velkého sólokapra. V Afghánistánu jsem často mluvil s velitelem spojeneckých vojsk generálem McChrystalem. Ten byl velmi přístupný, novináři, kterým věřil, s ním mohli trávit týdny v Kábulu, já se dostal i na porady, kde se probíraly utajované informace. Díky tomu jsem svým čtenářům mohl dát skutečně přesný obraz toho, jak americké velení vidí válku. McChrystal ale často jen tak klábosil a občas mu ujelo něco peprného o politicích. Já jsem to nikdy nenapsal, i když mě za to někteří kritizovali, že prý mě má armáda v hrsti. Moje reakce vždycky byla: to je nesmysl, co je pro moje čtenáře důležitější? Přesné informace o vývoji války v Afghánistánu nebo to, že McChrystal řekl nějakou pitomost o Baracku Obamovi?

Financial Times čtou v Evropě všichni, politici, investoři, vysocí diplomaté i novináři. Máte velký vliv, ale s tím i velkou zodpovědnost za to, co napíšete. Jak se s tím vyrovnáváte a stalo se Vám někdy, že jste udělal opravdu velkou chybu?
Jasně, je to obrovská zodpovědnost a já si ji uvědomuju. Chybu jsem udělal loni v březnu po nočním summitu eurozóny, kde se dohodl druhý záchranný balík pro Řecko. Napsal jsem to špatně. Jak celkovou částku, tak to, o kolik peněz přijdou investoři, protože těm se v rámci záchrany Řecka škrtla část jejich pohledávek. Nikdo na stůl nedal žádná přesná čísla. Mluvil jsem ještě během noci se třemi vysoce postavenými diplomaty a slyšel jsem tři úplně různé příběhy. Teprve druhý den zveřejnili přesná čísla, ale to už bylo pozdě. Úplně jsem zuřil a křičel jsem na všechny kolem. Jasně, byla to moje chyba, ale prostě mi nikdo nebyl schopen dát správné informace. Snažil jsem se svým zdrojům vysvětlit, že nejsem žádná primadona, že to nechci vědět kvůli sobě, ale kvůli tomu, že jsem z Financial Times, tedy z novin, které si ráno otevřou všichni investoři v Londýně, aby se dozvěděli, co se stalo. A trhům pak skutečně chvíli trvalo, než kvůli tomu počátečnímu zmatku pochopili, o co jde.

Financial Times zajímá celková situace v eurozóně, případně v Evropské unii. Stalo se někdy, že pro Vás v rámci toho byl nějak relevantní postoj Česka? Hrálo někdy důležitou roli ve vašem zpravodajství?
Určitě při jednání o rozpočtové smlouvě, když byli Češi a Britové jediní, kteří se nepřipojili. Pak ještě během summitu o evropském rozpočtu, když se po prvním kole jednání zdálo, že Češi prohráli při rozdělování peněz ze strukturálních fondů. Ale jinak je teď v Evropě hlavní to, co se děje v eurozóně. Pracuju pro britské noviny, ale o Británii nepíšu skoro nikdy. Hlavní je Německo, Francie, Itálie, Španělsko. Země mimo eurozónu jsou důležité v momentě, kdy se jedná o něčem, co se týká všech 27, jako je třeba případ bankovní unie. Ale to se moc často nestává, protože tohle je hlavně krize eurozóny, ne celé Evropské unie.

Co člověk musí umět, aby se stal výborným a úspěšným novinářem?
To bych taky rád věděl. Ale myslím si, že novinář musí mít několik schopností: musí umět psát pod časovým tlakem, sbírat informace, analyzovat je, což je něco jiného, než je získat. Pracoval jsem s jedněmi z nejlepších reportérů na světě, kteří byli schopni z agentů CIA vytáhnout několik stran informací. Ale následně často nedokázali poznat, co z toho je skutečně důležité. Já sám taky neumím všechno. Myslím, že jsem docela dobrý reportér a že mám schopnost analyzovat informace, vypíchnout důležitou a zajímavou věc. Nevím, jak moc dobře umím psát. Jedna věc je ale důležitá: musíte na svých slabinách pracovat. A když třeba něčemu nerozumíte, musíte sehnat někoho, kdo vám to vysvětlí. Při psaní o krizi v eurozóně to dělám pořád. Bez pokory to nejde. Často vidíte novináře, jak mluví v televizi a dělají, jako kdyby věděli úplně všechno o všem. No tak, jsme jen novináři, nevíme všechno o všem a ani bychom to neměli vědět.