Špidlova vláda byla Primou svržena

Jasné bylo každému jenom to, že pánové Špidla a Nečas se stran ekonomické reformy neshodnou naprosto v ničem. A i kdyby se snad v něčem shodnout mohli, mají se vzájemně tak neradi, že už jen tato antipatie jim jakoukoliv shodu nedovolí. A právě v této překřikovací atmosféře a v oné málo inspirativní nedělní poobědové atmosféře, vyzve Prima své diváky, aby hlasovali o tom, zda-li Špidlova vláda má přežít nebo padnout.

Výsledek byl pro vládu optimistický, neboť 81 procent hlasujících byl pro její pád. Proč optimistický? Inu proto, že před pár měsíci tentýž elektorát odhadl přibližně stejně negativně výsledek referenda o našem vstupu do Evropské unie. Ve skutečnosti pak dost podobné číslo opravdu vyšlo, jenže s opačným, tedy kladným znaménkem. Není tedy sporu o tom, že nedělní obědoví telefonující respondenti Primy jsou vskutku reprezentativním průzkumovým vzorkem.

Přitom je velice možné, že tito lidé nejsou proti ČSSD nijak zaujati a jejich odpor k současné koaliční vládě je veden pouze nechutí ke koaličním partnerům ČSSD a pravděpodobně jistým emociálním odporem k osobě premiéra Špidly. Kdyby však tito diváci alespoň četli oblíbený list sociálně demokratických voličů a sympatizantů, jímž je deník Právo, našli by v sobotním čísle článek, v němž i duch tak kritický a prozemanovský, jakým je profesor Zdeněk Jičínský, velmi důkladně a seriózně argumentuje, proč je nutné Špidlovu vládu v této době podržet a proč i on sám, jakožto staronový poslanec ČSSD, bude pro ní i pro její návrh reformy hlasovat.

Jičínský velmi správně dovozuje, že Česká republika, jakožto přidružený a od května 2004 řádný člen Evropské unie, může čerpat značné prostředky na rozvojové programy a jakákoliv vládní nestabilita by v těchto věcech působila velmi negativně. Jakkoliv lze Špidlovu vládu z různých důvodů oprávněně kritizovat, Zdeněk Jičínský soudí, že všechny jiné představitelné vládní koalice, včetně koalice duhové, se zdají být výrazně horší.

A právě v tom si i ti méně soustředění diváci Primy mohli z nedělní Partie udělat představu velmi živou a realistickou. ČSSD a ODS se neshodnou prakticky v ničem a sotva by to vypadalo jinak, kdyby spolu před kamerami diskutovali jiní dva představitelé těchto stran. Někdo může namítnout, že za Zemana a Klause se to na plné čtyři roky podařilo. Jenže to byla situace natolik zvláštní, že už se prakticky nemůže opakovat. To, že Václav Klaus splnil Zemanovi sen o vstupu jeho menšinové vlády hlavním vchodem do Strakovy akademie, mělo takovou sílu, že jinak nezvládnutelný mistr bonmotu potlačil v sobě veškeré řeči o spálené zemi i o Klausových vládách, jakožto vládách zlodějů a tunelářů a na druhé straně, Václav Klaus zase, jakoby nikdy nic neslyšel o Miroslavu Šloufovi a dalších bohulibých Zemanových lidech. Ani tak se ovšem toto spojení v hříchu neobešlo bez prudkých zkratů.

Například, když Zemanova vláda náhle a zřejmě bez konzultace s ODS prodala Investiční a poštovní banku, což Václav Klaus promptně nazval loupeží za bílého dne. Je více než jisté, že těch 81 procent telefonujících diváků Primy, kteří v neděli v uvozovkách "povalili" Špidlovu vládu, se sotva řídilo něčím více, než negativními emocemi, aniž se pokusili nahlédnout byť i jen za špičku svého vlastního nosu a jen trochu se zamyslet nad tím, co by asi po tom jejich kýženém svržení vlády následovalo.