Špatná komunikace kolem radaru

Proto by nyní politici neměli být překvapeni z problémů, kterým kvůli radaru čelí. Alespoň takto dosud odvedenou práci politiků hodnotí sociolog Jan Hartl.

Jeho pohled se opírá o analýzy veřejného mínění a dokazuje, že vládní garnitura tento problém podcenila a případné umístění radaru na území České republiky komunikačně nezvládla. Nyní se pokouší na poslední chvíli situaci zachránit. Například tím, že se snaží prodloužit projednávání příslušných smluv týkajících se radaru ve sněmovně. Pokud bude vládní strategie úspěšná, dosáhne kabinet alespoň toho, že o osudu radaru se bude hlasovat v době, kdy budou mít Spojené státy nového prezidenta.

Je téměř jisté, že republikána Bushe vystřídá demokrat Obama. Jeden z argumentů odpůrců radaru je přitom založen na tom, že po výměně osazenstva Bílého domu skončí plány na vybudování systému protiraketové obrany v koši. Není to příliš pravděpodobné, už jenom kvůli tomu, že první s myšlenkou vytvoření zmiňovaného systému přišel demokratický prezident Clinton. Jeho nástupce republikán Bush takovýto plán nezavrhl a stejně by se měl zachovat i demokrat Obama. Jednak americké bezpečnostní zájmy se diametrálně nepřehodnocují po změnách ve vedení země. Jednak na takovéto věci má vliv velice silná zbrojní lobby. Pokud tedy systém protiraketové obrany patří skutečně k zásadní součásti bezpečnostní strategie Spojených států a pokud na něm má zájem zmiňovaná lobby, pak ani nový prezident jeho vybudování nezruší.

Stručně řečeno, česká vláda může nyní sedět se založenýma rukama a počkat si, jak za ni vyvrátí jeden z argumentů odpůrců radaru nově zvolený americký prezident. Pak bude zajímavé sledovat, zda se změní přístup sociální demokracie k tomuto problému. Zda tedy nějakým způsobem umožní schválení příslušných smluv, bez kterých nemůže být radar vybudován. Postoj zákonodárců nejenom z řad ČSSD je totiž zatím nečitelný, byť na veřejnosti tvrdí, jak se k hlasování postaví. Až realita ukáže, zda vyřčená slova promění v činy.

Proto nelze úplně vyloučit, že smlouva bude ve sněmovně odmítnuta. Což by byla blamáž pro českou zahraniční politiku. Přitom u tak zásadního dokumentu by se očekávalo, že po podpisu příslušných smluv bude další ratifikace představovat pouhou formalitu. Už zmiňovaná nevhodná strategie kabinetu se postarala o to, že tomu tak není. Naopak z dění kolem radaru se stalo politicky výbušné téma. Jedni se z něj snaží maximálně vytěžit pro růst volebních preferencí, druzí zase podle všeho budou muset spoléhat na přeběhlíky, kteří by jim měli pomoci prosadit schválení kontroverzní smlouvy. Přitom by bylo vskutku nešťastné, kdyby o tak zásadním problému, nerozhodla síla argumentů a případně potřeba dodržet závazky vyplývající z členství v NATO, ale zákulisní hrátky mající posílit vliv určitých lidí na českou politiku.

V této souvislosti je potřeba zdůraznit, že o zásadních bezpečnostních otázkách této země by neměli rozhodovat lidé v referendu, ale zodpovědnost by na sebe měli vzít politici. Ostatně v případě vstupu země do Severoatlantické aliance to učinili. S odstupem celé řady let je zřejmé, že to bylo rozhodnutí správné, byť v době, kdy se pro něj rozhodli si tím nezískali přízeň početné skupiny voličů. V případě radaru systému protiraketové obrany Spojených států na území České republiky by politici měli postupovat podobně. Samozřejmě ruku v ruce s jejich rozhodnutím by na stole mělo ležet pořádné zdůvodnění ať už souhlasu s radarem či jeho odmítnutí i s dopady tohoto kroku na bezpečnost země a na její zahraničně politickou strategii.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .