Současné vztahy v EU a NATO

Ony postkomunistické státy a nikoho jiného totiž Jacques Chirac nenapadl, se totiž už více než deset let pohybují v prostoru, kde se znovu a znovu opakovalo: "Je konec totalitní dominance sovětského komunismu, jde o vaše rychlé přizpůsobení se právním, ekonomickým a politickým pravidlům rozvinutého demokratického světa, založeného na spolupráci integračních seskupení. Pokud splníte předpoklady, Evropská unie a Severoatlantická aliance jsou vám otevřeny. Toto je cesta k rozvoji hospodářství, demokracie a zajištění bezpečnosti".

Opakovalo se to tak dlouho, až tomu všichni uvěřili. Jacques Chirac v této chvíli jenom otevřeně přiznal, že má z onoho slibovaného nového multilaterálního světa strach. Že se obává, že z onoho mlčenlivého a potlačovaného prostoru mezi Německem a Ruskem skutečně vzejdou země, které splní všechny podmínky členství v integračních seskupeních Západu.

Ten slib demokracií totiž zněl, že spolu s členstvím se po desetiletích totalitního útisku těmto zemím dostane hlasu a rovnoprávného postavení v Evropě. Jacques Chirac nevystoupil ani v zájmu, ani s argumenty rozšíření Evropy. Svým útokem brání Evropu starou, rozdělenou a ne zcela demokratickou, ve které se k rozhodnutím docházelo zákulisním vyjednáváním těch velkých. Chirac brání dnes už přežité velmocenské postavení Francie.

Přežitkem je i jeho vypjatý antiamerikanismus, který ho ve chvílích krize dostává do role snadno manipulovatelného obhájce ruských zájmů. Ona shazující přezdívka komentáře slovenského deníku Sme, který ho překřtil na Leonina Iljiče Chiraca, má svoji hlubší logiku. Zatímco postoj německého kancléře Gerharda Schrödera má kořeny především vnitropolitické, Jacques Chirac reprezentuje pomalu se rozpadající sen o Francii jako světové velmoci, bez níž se nic ve světě nebo alespoň kdekoliv tam, kde o to Francie stojí, nic nehne.

Francie bohatě dotovaného zemědělství a státních podniků, zvyklá na obrovské příjmy z unijních rozpočtů a neochotná k reformám, mu zatím tleská. To, co se nyní díky irácké krizi odehrává v mezinárodních vztazích, ovlivní svět na mnoho let dopředu. Bylo by předčasné odepisovat Evropskou unii nebo Severoatlantickou alianci. Nic lepšího totiž nemáme. Demokracie a rozvoj postkomunistických zemí jsou jedinou nadějí onoho historického prostoru mezi Německem a Ruskem.

A k tomu potřebujeme jak unii, tak NATO. Kandidátské země by proto měly na Chiracův výpad reagovat jediným způsobem. Posílením vzájemné spolupráce, aktivní diplomacií a trpělivým odbouráváním předsudků ve veřejném mínění členských států. Spojené státy, identifikované veřejným míněním v irácké krizi až příliš s osobou prezidenta Bushe, se staly stranou transatlantického sporu, ke kterému nikdy nemělo dojít. Mají na jeho rozpoutání samozřejmě i svůj díl viny. Ale na rozdíl od Francie či Německa je jejich politika a diplomacie od jedenáctého září roku 2001 čitelná a předvídatelná.

To nejhorší, co by se teď mohlo stát, by bylo pokračování vzájemného napadání mezi spojenci v Severoatlantické alianci a v Evropské unii. Nejpozději v příštím týdnu navrhnou Spojené státy a Velká Británie v Radě bezpečnosti OSN přijetí rezoluce, která by měla být skutečně posledním ultimátem Saddámu Husajnovi. Pokud jí Francie a Německo zablokují a stačí, když se k tomu budou snažit přesvědčovat další členy Rady bezpečnosti, Spojené státy odmítnou OSN jako celek, jako nástroj formování mezinárodního konsensu.

Trpělivý kompromis, byť za cenu přijetí této rezoluce až v polovině března, by tedy pomohl všem. Paralyzování Evropské unie a Severoatlantické aliance nemůže v této době chtít nikdo. Země z onoho donedávna němého a bezprávného prostoru mezi Německem a Ruskem by proto měly být o to aktivnější. A Jacquesu Chiracovi patří dík za včasné připomenutí.

<!-- <<< -->