Současné politické krize vytvářejí paralely k nástupu fašismu ve třicátých letech

Historik Fritz Stern utekl z Německa před nacisty. Následně přispěl zásadním způsobem k rozvoji studia německých dějin v USA. Před projevy příznaků ožívajícího fašismu varoval už dlouho před svou smrtí na jaře tohoto roku. A nemluvil o své rodné zemi. Fašismus v USA? Jedná se určitě o přehnaný strach, řeknou mnozí. Než ale takovou myšlenku odvrhneme jako přitaženou za vlasy, měli bychom se zamyslet, co jsme se naučili o fašismu obecně. Díky práci Sterna a dalších, vyzývá Mazower.

V některých ohledech je těžké vidět paralelu mezi Výmarskou republikou nebo Mussoliniho Itálií a světem, ve kterém žijeme. Nikdo nevolá po státním uspořádání, ve kterém vládne jediná strana. Na ulicích nevídáme semknuté řady pochodující v černých nebo hnědých košilích. Neexistují ani žádní monarchisté, kteří by byli ochotní v hrůze z nástupu bolševismu spolupracovat s kýmkoliv. Pokud něco stálo za vzestupem krajní pravice ve dvacátých letech, byl to právě stín ruské revoluce a obavy z jejího šíření. Obrazný stín Vladimira Putina může být sice velký, ale ne tolik. Rusko je členem mezinárodního společenství takovým způsobem, jakým Leninův Sovětský svaz nikdy nebyl.

Twitter jako médium konspiračních teorií

Takže naše současnost je zcela odlišná? pokládá si Mazower otázku. Pozor na zbrklé soudy. S nimi pomalu, odpovídá. Stern se obával narušení veřejného diskursu. Světa, v němž se každá skutečnost a každý fakt stávají pouhým názorem, úhlem pohledu. Dvojnásob byl Stern znepokojený dopadem fenoménu jménem Twitter. Jeho prostřednictvím lidé sdílejí své názory ve zkratkách. Obával se také rozšíření konspiračních teorií, které se dříve pohybovaly na okraji veřejného prostoru, v mainstreamových médiích.

Oporou nástupu fašismu byla hluboká krize liberální demokracie. Skutečné poučení, které bychom si měli z minulosti vzít, je meziválečná krize demokratických institucí. Před první světovou válkou lidé tvrdě bojovali za rozšíření pravomocí parlamentů a ústavního pořádku. Poté tyto věci ztratily svůj půvab. S překvapující rychlostí. V celé Evropě mnozí kladli voleným zástupcům a vládě zákona vinu za společenské problémy. Lidé chtěli vložit více moci do rukou jednoho silného vůdce. Parlamenty byly odepsány jako přežitek a krytí, které pro prosazení svých zájmů měly používat nátlakové skupiny a elity v zákulisí.

Máme tendenci vnímat fašismus jako patologickou událost svého druhu, píše britský historik ve svém komentáři uveřejněném ve Financial Times. Takový přístup nám stěžuje snahy o pochopení jeho vzestupu. Historici často stojí před potřebou porozumět vývoji. Snaží se o pochopení tváří v tvář triumfu pravice v Evropě v době mezi dvěma světovými válkami. Nejen v Německu, ale na celém starém kontinentě od Španělska po Litvu. Historici tedy často mluví o všeobecné iracionalitě a o záhadném charismatu diktátora. Případně přidávají důraz na zvláštní druhy osobnosti. Takto vysvětlují, proč se velká část populace nechala svést na scestí. Všechny tyto interpretace mají společný rys. Zdůrazňují, jak moc byli „oni“, tehdejší populace, odlišní od „nás“. Lidí současnosti.

Možná, že „oni“ byli traumatizovaní frontovou zkušeností první světové války. Snad přišli o všechny své peníze za velké hospodářské krize. Ať tak či onak, za příklonem veřejnosti doprava muselo být něco specifického. Taková je uklidňující verze. Zjednodušeně řečeno, nacismus byl poražen, a fašismus se už nikdy nevrátí. Šelma byla poražena, zabita.

A pravděpodobně se také nevrátí, protože fašismus byl produktem své doby. Ale rasismus a protipřistěhovalecké pocity a nálady stále přetrvávají. Nezmizely. Na určitou dobu byly jejich projevy potlačeny a staly se méně přijatelné pro většinovou část společnosti. Nyní se zdá, že trend tolerance je zase na ústupu. Existuje totiž přinejmenším ještě jeden klíčový aspekt, který bychom při srovnání meziválečných let s naší současností měli vzít v úvahu. Při hodnocení by nám nemělo ani tak záležet na hodnocení, kdo se stal fašistou, jako spíš na tom, zda tato osoba dříve neztratila víru ve volenou vládu. Parlamentní demokracii, její pojistky a systém balancování moci a základní svobody.

Diktatura nikdy nezmizela

Nejdůležitější a zároveň nejzajímavější paralela vývoje dvou historických epoch je následující, píše Mazower. Politické strany se posunuly do extrémních pozic a v zákopové válce mluvily jedna o druhé jako o nelegitimním uskupení. Soudnictví a policie se zpolitizovaly. A právě tato krize institucí poskytuje podle britského historika nejnápadnější paralelu mezi Výmarskou republikou a dnešními Spojenými státy. Diktatura nikdy nezmizela. Tento způsob vlády dokonce zažívá renesanci. Poslední příkladem je Turecko. V něm prezident Recep Tayyip Erdogan útočí na média, univerzity a omezuje základní občanská práva obyvatel země.

Ale fašismus, to nebyli jen diktátoři. Toto své tvrzení Mazower opírá o dílo konzervativního politického myslitele Michaela Oakeshotta. Před několika desítkami let napsal: „Ve skutečnosti se jedná o druh liberální iluze. Spočívá v zaměření se na postavu diktátora, jako by jedna osoba byla jediným problémem.“ Skutečné problémy se ovšem nacházejí ve stínu diktátora.

V podmínkách, které umožňují nástup vůdce k moci. Těmi jsou úpadek významu základních institucí, bez nichž se moderní stát nebo společnost nemůže řídit, a extremismus v politické praxi i myšlení. To je vývoj, který můžeme sledovat kolem nás. A zdá se, že se chystá zapustit kořeny ve Spojených státech.