Sonda do nočního života současného Bagdádu
Lidé se všude rádi baví, a platí to i pro irácké muže, kteří na to mají dost peněz. Sondu do nočního života současného Bagdádu přináší Borzu Daraghi, dopisovatel listu Los Angeles times. V mnohém se takový bagdádský bar či pánský klub podobá každému nočnímu podniku na světě, ale v něčem se i docela liší. Například tím, že občas zábavu přeruší policie, která vtrhne dovnitř a vyžene vrávorající hosty i chichotající se dámy na ulici. Obvykle ale alespoň jeden z hostů patří k držitelům vysokého úřadu. V takovém případě vezme telefon, zavolá někomu ještě výše postavenému a nakonec se policisté téměř omlouvají za to, že přerušili zábavu, byť v postatě zakázanou.
Proč zakázanou? Protože v takových podnicích se například nalévá alkohol. Obvykle je to whisky a pivo, zatímco vodka a gin jsou považovány za nápoje, které škodí mozku, jak vysvětluje redaktorovi jeho místní průvodce. Všude jsou koberce, vzduch je plný cigaretového i doutníkového kouře, nechybí dva hudebníci, kteří velmi nahlas hrají a zpívají píseň o lásce a zklamání. Hosty článek popisuje jako postarší tělnaté muže, kteří mají obarvené vlasy a nosí špatně padnoucí saka. Alkohol, přítmí nebo hlasitá hudba nejsou hlavním důvodem, proč sem většina hostů zamíří.
Když bylo kolem deváté hodiny, do místnosti vstoupila skupinka postav zahalených v abáji, islámském ženském oděvu. Když už jsou bezpečně uvnitř, tento oděv odloží a ukáže se, že jde o skupinku velmi mladých dívek, vedených jednou starší ženou, která je představena jako jejich matka. Všechny jsou oblečeny do přiléhavých oděvů, a nechybí ani třpytivé opasky a svůdné úsměvy. Právě na ně muži čekali.
Dívky se začnou v rytmu hudba hýbat, což redaktor listu ironicky popisuje jako znuděnou parodii na orientální tanec. Přítomní muži však zpozorní a někteří si začnou utírat pot z čela. Ti odvážnější jdou spolu tančit na parket, a nenápadně se k dívkám přibližují, zatímco ti ostýchavější nebo možná línější zůstanou sedět, a mávají na dívky bankovkami.
Vstup do takového klubu není snadný. Nestačí zaplatit vstupné ve výši asi dvaceti až čtyřiceti dolarů, ale je nutné u vchodu odložit zbraň, a především projít sítem dvou vyhazovačů, kteří rozhodnou, kdo se jim líbí, a kdo ne. Nikdo nestojí o potíže, ať už s lidmi, kteří se neumějí v baru chovat, a nebo s moralizujícími islamisty, kteří by mohli chtít narušit zábavu těžce pracujícím vládním úředníkům, kteří se chtějí navečer trochu pobavit.
Redaktorovi se podařilo promluvit s jednou z dívek. Jmenuje se Hanadí, a je jí sedmnáct. Má na sobě těsné kalhoty, top bez rukávů a výrazný zářivý opasek. Na otázky se jí ale odpovídat nechtělo, raději se chce vrátit na parket a tančit. Pak se ale obrátila a mnohoslibně řekla: „Přijď znovu, a slibuji, že příště ti řeknu víc.“ Tak skončila výprava redaktora Los Angeles times do víru bagdádské noci.
