Smrtící komety vyslalo Slunce
V minulosti se Země střetla s celou řadou komet. Vědci už dnes většinou nepochybují, že právě dopady komet a planetek způsobovaly v historii Země velké vymírání živočichů. Otázka, ale je, co vychýlilo komety z jejich nesmírně vzdálených drah ke Slunci? Vědci zjistili, že viníkem je právě Slunce.
Bloudící kameny
Komety se za normálních okolností ke Slunci vůbec nepřibližují. Zdaleka se vyhýbají i všem planetám a vlastně celou planetární soustavu sledují z velké dálky. Astronomové dlouho pátrali, odkud se komety vlastně berou. Kometa přiletí, v blízkosti Slunce zazáří, objeví se u ní koma a často i kometární ohon a zase zmizí z dohledu. Za několik let nebo desítek let ji pak můžeme sledovat znovu. Jak daleko ale komety odlétají a především, kde se berou, to vědci dlouho nevěděli.
Už v devatenáctém století dokázali astronomové vypočítat, kdy se kometa zase vrátí. O nebeské mechanice a pohybu těles ve sluneční soustavě toho znali už dost. Z dobových astronomických znalostí těžil i Jules Verne ve svém románu Hector Servadac, u nás známém pod názvem "Na kometě". Z knihy je zřejmé, že tehdy v roce 1877 neměli ani potuchy, odkud komety přilétají ani jak jsou velké a z čeho jsou. Považovali je za bloudící hvězdy a mysleli si, že se potulují vesmírem jako ztracený turista bez mapy. Dnes víme, že to hvězdy nejsou, že se jedná o několik kilometrů velká zmrzlá tělesa vzniklá už na počátku sluneční soustavy.
Spižírna komet
Teprve roku 1950 přišel nizozemský astronom Jan Oort s tím, že komety nebloudí bezcílně mezi hvězdami, ale přilétají k nám z jediné oblasti. Ta oblast je daleko za Neptunem, má tvar koule a obklopuje celou sluneční soustavu. Dnes se této oblasti říká Oortův oblak komet. Oblak začíná ve vzdálenosti asi stokrát větší, než obíhá Neptun kolem Slunce a sahá až do vzdálenosti 1 světelného roku. Jedná se tedy o samu hranici sluneční soustavy a především obrovský prostor, do kterého se vejde opravdu hodně komet. Současné odhady mluví o bilionu kometárních jader.
Oortův oblak slouží jako spižírna a zásobárna komet. Každá kometa má pro sebe asi 100 krychlových miliard kilometrů prostoru. Místa tedy mají kometární jádra opravdu dost, přesto se občas některé komety k sobě přibližují nebo dokonce srážejí. Výsledkem je změna dráhy komety, která ji může zavést až ke Slunci. Existuje pak pravděpodobnost, že se kometa se Sluncem nebo některou planetou srazí.
Je známo, že se v minulosti Země srazila s kometami a planetkami mnohokrát. Také je známo, že některé dopady měly katastrofální účinek na rostlinné a živočišné druhy na naší planetě. Podle nálezů kráterů se zvýšená míra střetů odehrává zhruba jednou za 36 milionů let. Proč by ale měly komety právě s touto periodou častěji odlétat z Oortova oblaku? Znamená to snad, že se v něm jednou za 36 milionů let stane něco, co vystrnadí do nitra sluneční soustavy více komet?
Komety ovlivňují jiné hvězdy
Britští vědci vedení profesorem Williamem Napierem z university v Cardiffu tvrdí, že odhalili viníka. Je jím naše Slunce, přesněji řečeno jeho pohyb galaxií. Je dobře známo, že Slunce v naší galaxii nestojí, ale pohybuje se. Obíhá kolem středu galaxie přibližně jednou za 230 milionů let. Děje se tak rychlostí asi 270 km za sekundu. Spolu se Sluncem letí celá sluneční soustava i se Zemí a samozřejmě také Oortův oblak komet.
Britští vědci na počítačovém modelu zjišťovali, jak obíhání Slunce vypadá a objevili zajímavou věc. Slunce se nepohybuje přesně po elipse, ale občas se nachází nad střední oběžnou rovinou a občas pod ní. Je to, jako by plavec plaval chvíli pod hladinou a chvíli nad ní.
Protože galaxie není pevný disk, ale sdružení stovky miliard hvězd, nepohybují se všechny hvězdy po stejných drahách. Mezihvězdný prostor je navíc vyplněn řadou plynných a prachových oblaků. To znamená, že na Slunce obíhající kolem středu galaxie působí během jeho cesty řada měnících se vlivů. Slunce míjí různé hvězdy a prolétá různě hustými plynnými oblaky. Naše hvězda si toho ani nevšimne, ale Oortův oblak je v tomto případě naopak první na ráně. Pokud bychom se vydali směrem k další nejbližší hvězdě - k Proximě Kentauri - tak teprve ve třetině cesty vylétneme z Oortova oblaku. Z toho je jasně vidět, jak je obrovský a také to, že okolní hvězdy už na něj mohou mít značný vliv.
Protínání galaktické roviny
Britští vědci teď zjistili, že Slunce při svém oběhu kolem galaxie koná vlnitý pohyb. Při tomto pohybu se periodicky noří a zase vynořuje z hustších plynných a prachových mračen. Tento vlnitý pohyb má periodu 35 až 40 milionů let. Opakovaně se tak Slunce dostává do hustších částí okolního vesmíru a Oortův oblak je periodicky ovlivňován okolními tělesy a oblaky mezihvězdné látky.
Nestabilita, kterou přiblížení k jiné hvězdě nebo průlet obřím vodíkovým oblakem, může vyvolat, je značná. V Oortově oblaku to vyvolá chaos a směrem ke Slunci se může vydat i několik komet najednou. Bavíme se tu ale o procesech v řádu milionů let a "najednou" v tomto případě znamená časový úsek třeba tisíců let. Větší počet komet ve vnitřních částech sluneční soustavy znamená i větší pravděpodobnost, že se některá z nich srazí se Zemí. Periodické prolétání Slunce galaktickou rovinou tak může v konečném důsledku způsobovat periodické vymírání života na Zemi. Podle odhadů se teď blížíme do období, kdy zase bude Slunce přetínat galaktickou rovinu.
Objevný článek, jehož autory jsou prof. William Napier a dr. Janaki Wickramasinghe, vyjde v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
