Slušní lidé s komunisty nemluví

Signatáři výzvy mají plné právo poukázat na to, že s politikou KSČM nesouhlasí, říci, že s komunisty nechtějí mluvit i zdůvodnit proč. Jiná věc by byla, kdyby někdo komunistům připisoval kolektivní vinu, kterou zcela zjevně nemají. Těžko lze dnešním pětadvacetiletým členům KSČM dávat vinu za stalinské zločiny padesátých let, i když osobně bych se obtížně vyrovnával s myšlenkovým dědictvím této stany a nevím, jakými logickými skoky to takový pětadvacetiletý mladík či dívka dokáží.

Ještě jiná věc je, na kolik kvalitnější jsou politikové z všech těch ostatních politických stran, na něž signatáři výzvy apelují, aby se s komunisty nespolčovali. Jsou skutečně menstreemoví politikové o tolik solidnější než extremističtí komunisté? Velmi bych o tom pochyboval. Dnešní KSČM není extremistická strana, už třináct let zcela respektuje zásady demokratického provozu a je jako taková nyní v Parlamentě i přijímána. Je to, zejména v poslední době, v důsledku tlaku normální volební aritmetiky. Proto i Klaus nyní tlumí svůj někdejší intenzivní antikomunismus. Chová se pragmaticky. Podle toho, co mu nese politické ovoce. V první polovině devadesátých let mu ještě lidé na primitivní antikomunismus naletěli, dokázal jim zabránit veřejné diskusi a ochránit svou vládu před ostřejší racionální analýzou její činnosti.

Dnes je tomu jinak. Velká podpora KSČM je pro něj výmluvná. Tak už na komunismus nenadává. Filozofický vývoj u Václava Klause v tom nebude. Ať už si o Klausovi, jeho chování a jeho osobě myslíme cokoliv, nelze mu upřít, že vždycky dokázal citlivě odhadovat nálady v české společnosti, využívat jich a jednat podle nich. Byl to vždycky čirý pragmatismus, ne-li rovnou manipulace.

Program KSČM je ovšem kontroverzní a rozporný. Vážným problémem je odmítání KSČM vypořádat se s totalitní minulostí své předchůdkyně. Avšak snaha zatlačovat KSČM do pozice extremní strany, s níž se neuzavírají žádné politické kompromisy, je pošetilá. Jediné, čeho by se tím dosáhlo bude, že se KSČM současnou vládnoucí politikou České republiky nezkompromituje, paradoxně se stala KSČM jedinou politickou stranou, která si během privatizačního rozkrádání devadesátých let uchovala čisté ruce.

A volební aritmetika je neúprosná. Jestliže pro komunisty lidé budou chtít na základě svých současných politických zkušeností a na základě svého společenského, politického i ekonomického odcizení hlasovat tím, že tu stranu postavíte mimo zákon a budete ji ostrakizovat jako extremistickou, jenom způsobíte, že ji bude během času podporovat stále více lidí jako jedinou nosnou politickou protivládní alternativu v době, kdy se všechny hlavní legitimní politické strany navzájem zdiskreditovaly.

Není ovšem samozřejmě nic špatného na hlásání nespolupráce s komunisty. Každý má právo voličům doporučovat, koho mají volit a koho ne. Pozor však. V postmoderním světě relativních a subjektivních hodnot a právo na vlastní individuální subjektivní názor bez pevných morálních zásad, se nevyznává snad nikde tak intenzivně, jako v současné České republice, všechny ty apely na objektivní morálku asi nebudou moc platné.

Pokud dospěje dvacet nebo třicet procent národa na Ostravsku anebo na Chomutovsku, v oblastech s velkou nezaměstnaností, k přesvědčení, že jenom komunisté jim odpomůžou od nezaměstnanosti, těžko je od toho přesvědčení odradí pseudointelektuální morální apely. To ovšem přirozeně neznamená, že to, že se KSČM nedistancovala od totalitní minulosti, nezůstává vážnou vadou na její kráse. Stejně tak jako její rozporný politický program.