Slova jako zástěrka skutečnosti a Leonardova anatomie

13. srpen 2013

Hlavním tématem našeho výběru jsou dnes slova a věty, jejichž účelem je zakrýt nebo pozměnit skutečnost. Příklady najdeme v americké a ruské politické praxi, ale ať se ve světě obrátíme kamkoli, asi to nebude jiné. Na závěr se vypravíme na výstavu, která ukazuje renesančního velikána Leonarda da Vinci jako anatomického badatele.


Světová válka slov

Jen Psakiová, která je bezúhonnou mluvčí ministerstva zahraničí Spojených států, vysvětlovala, že spěšné vyklizení amerického velvyslanectví v Jemenu nebyla evakuace, ale snížení stavu. Byl z toho problém, protože jemenská vláda už toto vyklizení ohlásila a veřejně pranýřovala. Komentátor listu Washington Post dodává, že evakuace je běžný výraz pro situaci, kdy zazní příkaz, aby lidé nastoupili do letadel a zmizeli ze země.

Je to typický příklad pro situaci, kdy si vláda hraje se slovy a ohýbá jazyk, aby vyhověl okamžité politické potřebě. Podle proslulé formulace ministryně vnitřní bezpečnosti Janet Napolitanové teroristické útoky jsou vlastně katastrofy způsobené člověkem. A globální válka proti teroru už také neexistuje. Je to nepředvídaná zahraniční operace.

Bývalý důstojník zdravotní služby americké armády Nidal Hasan roku 2009 před odjezdem do Afghánistánu postřílel třináct kolegů a dalších 32 uniklo smrti jen se štěstím. Letos před americkým soudem hrdě prohlásil, že to udělal ve jménu džihádu. Masakr není přesto oficiálně označován za terorismus, ale jako násilí na pracovišti.

Americký velvyslanec v Libyi a další tři lidé našli nedávno smrt z rukou útočníků napojených na Al-Káidu, ale událost byla několik dní odbývána jako spontánní demonstrace, která se zvrhla. Tehdejší ministryně Hillary Clintonová se proslavila otázkou, jaký je v tom vlastně rozdíl.

Hillary Clintonová  na zasedání Rady OSN pro lidská práva

Rozdíl v tom samozřejmě je, píše komentátor, a to především v tom, že pravda je hodnota. A za druhé, když bude americká vláda pořád lhát svému lidu, tak se občané budou vážně ptát, zda všechno, co nyní říká - například o neškodném charakteru vládního sledování jejich komunikace – není jen další samoúčelná lež.

A je tu ještě třetí důvod – když máte vést zemi do dalších bojů, které se odehrávají v příšeří, neobejdete se nejen bez poctivosti, ale ani bez jasnosti. Američané mají prezidenta, který se dodnes nedokázal přimět, aby za nepřítele označil radikální islám. Když minulý týden vysvětloval uzavření amerických velvyslanectví v muslimském světě, prohlásil, že hrozí násilnický extrémismus.

Slovo extrémismus nemá žádný význam. Lidé nepoloží život jen proto, že chtějí být extrémní. To slovo nemá obsah. O jaký extrém jde? V této válce je to extrémní oddanost představě, že se jim podaří prosadit radikálně fundamentalistickou vizi islámu a vražednou touhu ovládnout všechny lidi.

Ale před prezidentem Obamou se slovo islamistický nesmí vyslovit, a proto se musí vymyslet výrazy, který by zakryly to, co je nepříjemné. Výsledkem je první světová slovníková válka. Jejími zbraněmi jsou uhýbání a jiná jazyková kouzla, svévolné přejmenovávání a průhledné eufemismy. Skutečné zbraně má nahradit průbojná zvukomalba a výsadkové metafory. Mohlo by to být jen výstřední a směšné, kdyby se v tom neskrýval podstatnější a nesnadnější problém. Zmatení řeči je přímý důsledek zmatené politiky, jejímž pomocníkem je soustavné zamlžování.

Prezident Obama nynější válku proti teroru nemiluje a zejména nemá rád její nešťastné náboženské zabarvení, a proto je slovo islamistický v jeho slovníku zakázáno. Uklidňující slova a celé konejšivé projevy v různých muslimských metropolích, všudypřítomné podávané ruce a řeči o vzájemném respektu mu však nepomohou. Válka trvá dál a pod jeho dozorem se jen rozšířila. Ale prezident Obama je vrchní velitel a musí bránit svou zem.

Barack Obama po bohoslužbě za oběti střelce v Newtownu

Musí, ale zoufale se snaží celý boj ukončit. To není jeho tajné přání – před třemi měsíci ve velkém projevu na Národní univerzitě obrany prohlásil, že tato válka, stejně jako všechny války, musí skončit. Je to tklivý výkřik muže, který doufá, že to, co řekne, se také stane.

Výsledkem je očividná dvojznačnost, která vede k váhavé politice zavánějící nesrozumitelností. Prezident Obama brání hromadné sledování dat, které provádí Národní bezpečnostní úřad, odkazem na stálou a strašnou hrozbu terorismu. Současně se domáhá nejen změny, ale rovnou zrušení právního základu války proti terorismu v podobě rozhodnutí o oprávněném použití ozbrojených sil, které vyhlásil prezident George Bush po 11. září roku 2001.

Takže o co jde? Jestliže válka ustupuje, k čemu jsou špehovací programy Národního bezpečnostního úřadu? Jestliže je Al-Káida na ústupu, jak prezident ujišťoval národ celý minulý rok, proč se Amerika krčí v devatenácti uzavřených zastupitelských úřadech v zahraničí. Proč bylo v Bostonu po vražedném útoku na tamní maraton uzavřeno celé město, aby byli polapeni pachatelé, což se dosud nikdy nestalo? A proč od Somálska po Afghánistán rozsévají smrt americké bezpilotní letouny? Všechny cíle jsou kupodivu džihádistické – chcete tvrdit, že je to náhoda?

Nesrozumitelnost politiky a jejích cílů je důvod, proč musí být evakuace z Jemenu prohlašována za snížení stavu. Proč se musel teroristický útok v libyjském Benghází svádět na smolařského egyptsko-amerického reportéra. Proč měla být střelba ve Fort Hoodu, kde zemřelo třináct lidí, dílem nějakého potrhlého armádního lékaře, který se najednou rozzuřil.

Ve skutečnosti nejde jen o jazyk - o to, co se říká na veřejnosti. Jde o schopnost vést zemi. Hra slov je jen zástěrka nejasné politiky, která tone v nejistotě a dvojznačnostech, protože není jasný cíl ani prostředky. Není to rozhodování v zákulisí, jak by se mohlo zdát. Není to prostě vůbec žádné rozhodování ani vedení.


Slova, slova, slova, ale co se vlastně děje?

Jen málokdy se dovíme, jak se nějaký příběh opravdu odehrál. Důvodů je spousta – může to být překroucení, může se jen odvádět pozornost a jindy je to vědomý klam a podvod. V prvním srpnovém čísle mezinárodního magazínu Rolling Stone byl na obálce bostonský terorista Džochar Carnajev.

Na fotografii měl lehce rozostřený výraz populární rockové hvězdy, který vyjadřoval hněv a hlavně dobře prodával časopis. Reakce veřejnosti byla pochopitelně zvláště silná v Bostonu, kde protestovali všichni počínaje starostou a konče náhodným chodcem. Když to číslo listu Rolling Stone vyšlo, v tisku se objevila spousta reakcí, ale všechna se týkala obálky a jejího ohlasu. Nikde se nemluvilo ani nepsalo o kvalitě článku, ale ani o jeho tématu. Pokud jde o Carnajeva, reakce byly banální a povrchní: „Je to hrozné“ ale i „že se tím vůbec necháte rozčilovat!.“

Zmíněný článek podle ruského deníku Moscow Times začíná tím, že se zcela mění povaha činu a jeho motivace. Carnajev je v tomto ohledu hotová studnice poznání, ale poslechněte si jeho vlastní slova: „Americká vláda zabíjí naše nevinné civilisty. My muslimové jsme jedno tělo. Když ublížíte jednomu, ublížíte všem.“

Titulní stránka vydání Rolling Stone s portrétem údajného atentátníka Carnajeva.

Ten člověk musí být úplně mimo realitu, když nevnímá očividnou skutečnost, že když začneme kterýkoli den počítat oběti sebevražedných atentátníků a aut vyhozených do povětří, jsou to muslimové, kdo zabíjí mnohem více nevinných muslimů. Podle Carnajevovy logiky by tedy musel zabíjet muslimy.

Obrazotvornost má naprostou převahu nad skutečností i v aféře Edwarda Snowdena. Muž, který vynesl tajné informace, prchá z Havaje přes Hongkong do Moskvy, ale médiím připadají přitažlivější zprávy o jeho putování než odhalení praxe amerického Národního bezpečnostního úřadu, která je nyní naštěstí jasnější a zřejmě se bude měnit.

Ale co se vlastně skrývá za náhlou americkou pohotovostí v celosvětovém boji proti terorismu, která byla vyhlášena na počátku srpna? Cynický pozorovatel by se mohl snadno pozastavit nad načasováním soudu nad vojínem Bradleyem Manningem, který také vynesl tajné informace, a Snowdenovým azylem v Rusku.

Kdyby bezpečnostní služby tak zoufale potřebovaly dokázat svůj význam, tak by se jim to mohlo jenom vymstít. Komentátor listu New York Times, podotkl, že pokud Snowden odhalil tak hodnotné informace o sledovacích technikách nepříteli, tak není jasné, jak to, že se o nich volně tlachalo v telefonátech a e-mailech.

Asi se nikdy nedovíme, jak se to doopravdy stalo, že ruský prezident nedávno chytil dvacetikilovou štiku, dokud toto tajemství nevyzradí jeho mluvčí, jak to udělala, když Putin tak říkajíc objevil staré řecké amfory, když se potápěl s dýchacím přístrojem do Černého moře. Rusové se ptají, zda mu tu štiku nepřivlekl do cesty jeho asistent.

Putinovo předvádění svalů a ďábelsky odvážné skopičiny měly ještě nedávno předvést jeho mužnost, ale nyní je za nimi jiný záměr – demonstrovat jeho mládí. Putinovi bude v říjnu 61 let a možná ho napadá, že už za ním dychtivě čeká mladší a netrpělivá generace. Stále více připomíná rozzlobeného bílého muže, kterého vyvádí z míry multietnický svět, který ovládá pokročilou technologii a klidně se přátelí s homosexuály, a přesto volí v Americe republikány.

Ruský prezident Vladimir Putin v batyskafu při ponoru k lodi ve Finském zálivu

Právě tak se nedovíme, jaké zákulisní rozhodnutí vedlo k tomu, že mrtvý právník Sergej Magnickij stanul před soudem, což právní praxe nepamatuje. V Rusku jsou denně odsuzováni nevinní lidé, ale jejich obhájci jsou aspoň živí a dostaví se k soudu. Když se Putin v dobách Sovětského svazu jako agent KGB ve východním Německu nudil nad papírovou prací, četl Gogolův román Mrtvé duše, jehož hrdina Čičikov kupuje mrtvé rolníky, kteří zůstali na seznamech obyvatelstva a mohou sloužit jako zástava.

V Gogolově duchu lze navrhnout, aby bylo tělo Sergeje Magnického vyzdviženo z hrobu a umístěno do cely, aby si mohl odsloužit svůj trest. Pokud Rusko nedokáže být spravedlivé, mělo by být alespoň důsledné.

Leonardo a anatomie

Výtvarný redaktor britského listu Daily Telegraph píše, že kdyby se pozoruhodně přesné studie lidského těla, jejichž autorem je Leonardo da Vinci, dostaly na veřejnost v jeho době, mohlo by to změnit vývoj vědy.

Jednoho dne, zřejmě v zimě na přelomu let 1507 a 1508, si Leonardo povídal se starým mužem ve florentské nemocnici Santa Maria Nuova. Ten člověk seděl na posteli a nestěžoval si kromě slabosti na žádné tělesné potíže, přestože mu bylo více než sto let. „A najednou,“ zapsal si Leonardo, „aniž dal jakkoli najevo, že se děje něco špatného, opustil tento život. Pitval jsem ho, protože jsem chtěl vědět příčinu tak krásné smrti.“

Nebylo to poprvé, kdy Leonardo řízl do mrtvého těla – roku 1508 měl podle vlastních záznamů už více než deset pitev zesnulých lidí. O devět let později jich bylo více než třicet, ale na počátku tohoto trvalého zaujetí stavbou lidského těla byla smrt starého muže. V následujících letech se všestranný představitel vrcholné renesance zabral do anatomického bádání, jaké do té doby dějiny lékařství nepamatují.

Leonardo da Vinci

Jeho plodem je osmnáct většinou oboustranně pokreslených listů papíru známých jako anatomický rukopis A. Je to příval více než dvou set čtyřiceti pečlivých kreseb, ale také asi třinácti tisíc slov, který Leonardo napsal svým obvyklým zrcadlově obráceným písmem. Tyto stránky jsou ohniskem výstavy Leonardo da Vinci – Mechanika člověka, která byla 2. srpna otevřena ve skotském Edinburgu v Královnině galerii v paláci Holyroodhouse.

Leonardův zájem o lidskou anatomii lze stopovat až do konce 40. let 15. století, kdy ho na svém dvoře zaměstnal milánský vévoda Ludovico Maria Sforza. Datum 2. dubna 1489 je na první stránce nového náčrtníku, které se dnes říká Anatomický rukopis B. Má 44 listů a je tu mimo jiné několik výtečných kreseb lidské lebky.

Časem se Leonardův těkavý zájem přesunul a práce na projektu knihy, která se měla jmenovat O lidské postavě, se zastavila. Jedním z důvodů byl i horší přístup k lidskému materiálu, ale původní zanícení vyprchalo a Leonardo se začal věnovat jiným věcem. Ale i tady po sobě v Miláně zanechal díla trvalé hodnoty, jako je jezdecký pomník vévody Franceska Sforzy, nová výzdoba komnat v zámku Sforzesco a proslulá Poslední večeře.

Leonardovo nadšení pro lidskou anatomii nezmizelo a opět vystoupilo do popředí, když dostal kolem roku 1504 zakázku vyzdobit zasedací místnosti v paláci florentské Signorie. Na její stěně je téměř dvacet metrů široká nástěnná malba Bitva u Anghiari, s propletencem zkroucených těl, který by se nedal namalovat bez znalosti lidské postavy.

V době, kdy Leonardo ve Florencii pitval stoletého muže, měl velmi dobré postavení a vliv, který mu kolem přelomu 15. a 16. století například umožňoval průzkum těl popravených zločinců. V jeho kariéře nastal zlom – do té doby to byl hlavně umělec, který se trochu věnoval vědě, ale zbývajících dvanáct života to byl především badatel, i když se nezříkal umělecké tvorby.

Osmnáct listů z Královské sbírky, které jsou nyní jádrem edinburské výstavy, se mohou datovat na počátek zimy na rozhraní let 1510 a 1511. Leonardo tehdy spolupracoval s veronským anatomem Marcantoniem della Torre na lékařské fakultě univerzity, asi 32 kilometrů od Milána. Leonardo byl tehdy plný optimismu, o čemž svědčí jeho deníkový zápis, že v zimě roku 150 se mu podaří dokončit svá anatomická studia.

Anatomie byla za renesance považována za něco příšerného, ale znáte to, právě hrůza lidi velice přitahuje a dá se na ní vydělat. Traduje se, že církev pitvy zakazovala, ale není to pravda. Na konci 15. století se velice rozmohlo anatomické bádání a církev tomu vůbec nebránila, pokud bylo prováděno ohleduplně a části těla byly pohřbeny společně.

Mezi umělci byl Leonardo se svým zájmem o anatomii ojedinělý. Jeho pozorování bylo velice přesné a navíc je uměl srozumitelně prezentovat. V závěru života se velice zajímal o strukturu a fungování srdečních cév, vyrobil jejich skleněný model, do kterého pumpoval semínka trávy rozeseté ve vodě. Všiml si také malých okrouhlých vírů v tak zvané Valsalvově dutině, což je rozšíření vzestupné aorty. Když tudy teče krev, tyto víry ovlivňují uzavírání chlopně aorty. Tento jev byl zaznamenán až ve 20. století, ale Leonardo o něm věděl už v roce 1513.

Leonardo da Vinci: Studie srdečních chlopní, asi 1511–1513

Je velká škoda, že Leonardo výsledky svého anatomického bádání neuveřejnil. Roku 1511 se stal jeho spolupracovník, anatom Marcantonio della Torre obětí moru a téhož roku vypukly v Miláně politické nepokoje. Leonardo se uchýlil za město do vily svého žáka a tajemníka Franceska Melziho, kde měl čas, nemusel se o nic starat a papíru na kreslení i psaní měl dostatek. Přesto své pojednání o anatomii nepřipravil k vydání, protože ho přestala zajímat embryologie a srdeční cévy. Místo nich kreslil čerpací stroje a malé krajinky. Odborník by si zoufal, chtěl by ho přimět, aby svou anatomicky práci dokončil, ale asi by s ním nic nepořídil.

Leonardo zemřel roku 1519 a přibližně šest a půl tisíce listů z jeho objemných notesů se rozptýlilo. Od roku 1690 jsou téměř všechny jeho anatomické studie v britské královské sbírce, kde se nedočkaly uveřejnění a ležely prakticky zapomenuty až do konce 19. století. A tak Leonardovy ohromné anatomické objevy neměly vliv na vývoj lékařské vědy.

Nedá se však říci, že by neměly vůbec žádný význam, protože dějiny vědy nejsou jen převratné objevy. Pokud nás opravdu zajímá historie, vždycky nás zaujme vyprávění, jak se naši předkové dívali na svět a jak mu rozuměli. Velký renesanční malíř možná ve své době věděl o lidském těle daleko víc než kdokoli jiný. Výstava Leonardo da Vinci – Mechanika člověka je v edinburském paláci Holyroodhouse otevřena až do 10. listopadu.

autor: Jan Černý
Spustit audio