Sladší než pomsta

24. září 2010

Ačkoliv se cukr stal běžnou a dostupnou součástí české kuchyně, jeho poměrně vysoká cena nutila chudší rodiny zejména za Rakouska-Uherska a za první republiky kupovat levnější cukerín neboli, jak se také říkalo, sacharín. Toto umělé sladidlo však i dnes nachází stálou oblibu u lidí, kteří mají rádi sladkosti, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu si nemohou cukr dovolit.

Umělé sladidlo sacharín objevil náhodně v poslední čtvrtině devatenáctého století doktor Constantin Fahlberg při oxidaci aromatických uhlovodanů. Vědec se mimoděk dotkl nově vzniklé látky prsty a olízl je. Překvapila ho neobyčejně silná sladkost. Při úvaze, jak by se dala nová látka využít, si uvědomil, že značný zájem o sladkosti se projevuje zejména v potravinářství. Dal si proto svůj objev patentovat, spojil se svým bratrancem Adolfem Listem a založil s ním v roce 1880 první továrnu na výrobu umělých sladidel.

Uvedení cukerínu na trh vyvolalo obrovský zájem. Obchodní bossové i ženy v domácnosti měli o nové sladidlo mimořádný zájem, dávali mu přednost před cukrem a pro cukerné monopoly to byla nenahraditelná ztráta. Cukerín byl mnohem sladší a levnější. Zájem o třtinový i řepný cukr proto upadal. Cukerným monopolům se podařilo ještě v německém říšském sněmu prosadit v roce 1902 zákon, jímž se výroba cukerínu zakazovala. Zákon však platil jenom do poloviny první světové války.

Výmarská republika si přivlastnila patent na výrobu cukerínu a získala tak pohádkový zdroj příjmů. Cukerín byl podstatně levnější, a protože na něj jiné státy uplatnily vysoká ochranná cla, vznikla celá armáda pašeráků, kteří bez ohledu na to, že byli trestáni stejně přísně jako dnešní pašeráci drog, vydělávali velké peníze.

Cukerín si svou vysokou sladkostí vysloužil před léty hodnocení, že je sladší než pomsta. Neslouží však pouze jako náhradní sladidlo, ale dodává například vyšší lesk výrobkům z chromu a niklu, upravuje chuť zubních past a slouží i jako prostředek proti otylosti.

autor: Jiří Drvota
Spustit audio