Skončila éra Jana Pavla II.

Papež Jan Pavel II. katolické církví vpravdě revolučně otevřel cestu k jiným náboženstvím, uznal ve velké míře chyby, jichž se církev za své dlouhé dějiny dopustila, a omluvil se za ně. Na něco podobného se před II. vatikánským koncilem nikdo neodvážil ani pomyslet. Dá se říci, že právě zemřelý papež v intencích zmíněného koncilu, ke kterému se vždy hlásil, zbavil církev mnohého z toho, co popuzovalo bezvěrce i věřící jiných náboženství. Nevíme, kdo se stane novým papežem, nevědí to ostatně dnes ještě ani kardinálové, kteří ho budou volit. Těžko lze tedy odhadovat, jaká bude podoba katolické církve v budoucnosti. Je to však velmi důležité, mnohem důležitější, než si v ateistickém Česku uvědomujeme.

V posledních dnech jsme se mohli často setkat se srovnáním naší země se sousedním Polskem, kde se ke katolicismu hlásí drtivá většina obyvatel. A často jsme se mohli setkat s názorem, že Polsko představuje jakýsi extrém, něco jako skansen dávno přeživší náboženské víry v moderním světě. To samozřejmě není pravda.

Křesťanská víra, zásady a morálka, které utvářely podobu Evropy a hluboko se vryly do způsobu myšlení jejích obyvatel, je v Evropě na ústupu, to je pravda. Svět se mění, a nemění se jen v tom, že Evropané přestávají chodit do kostela a hlásit se k církvi. Stačí připomenout diskuse, které se vedly o to, zda má být v preambuli evropské ústavní smlouvy zmínka o křesťanství. Přesto je naše země v Evropě svým bezvěrectvím a neúctou, ba nenávistí mnoha nevěřících k náboženství výjimkou. Křesťanství totiž zdaleka není jen chození do kostela, ale jeden ze samotných základů naší civilizace. Těžko si lze například bez křesťanství představit evropský kulturní odkaz - museli bychom vymazat celé středověké malířství a architekturu, z Bacha či Mozarta by zbyla jen torza. Bez narážek na biblické výroky a příběhy se neobejde literatura ani divadlo, a mohli bychom pokračovat. Naše vnímání dobra a zla je nezvratně zakotveno v desateru přikázání a v evangelijním citátu Nečiň jiným to, co nechceš, aby činili oni tobě.

Hlavním sídlem katolického křesťanství však už Evropa není, přestože její ústředí sídlí a jistě i nadále tradičně bude sídlit v římském Vatikánu. Řady katolíků se nyní rozrůstají v Jižní Americe, Africe a Asii. Je to přirozené. Vzdálenosti se zkracují, a tak jako se v prvních stoletích našeho letopočtu křesťanství rozšířilo z Římské říše do celé Evropy, která je rozvinula, přebírají dnes evropskou štafetu jiné kontinenty.

Kardinálové, kteří budou volit nového papeže, mají tedy na vybranou: buď vybrat nového papeže znovu z Evropy, nebo dát symbolicky za pravdu reálnému vývoji a zvolit někoho z míst, kde je katolicismus na vzestupu. Taková volba by měla velký význam, jak jsme mohli pozorovat na dráze Jana Pavla II. Volba polského kardinála Karola Wojtyly obrátila pozornost věřících k říši komunismu, což nepochybně napomohlo ke konci jedné totality, která desítky let zamořovala polovinu Evropy. Podobně by volba papeže například z Afriky jistě zaměřila pozornost na tento kontinent, sužovaný hladomory, strašnými nemocemi a nepřijatelnými vládci.

Po stovkách let, kdy papežové pocházeli výhradně z Itálie a v posledním století se stali dobrovolnými vězni ve Vatikánu, nastoupil Jan Pavel II. jinou cestu a vykročil do světa. Pozornost a pocty, jakých se mu na konci života dostalo, svědčí o tom, že to je cesta, kterou stamiliony věřících pokládají za správnou. V této cestě vstříc světu a jeho problémům by mohl neevropský papež nějakým vlastním způsobem pokračovat.

Katolická církev je velká a starobylá instituce, a proto se mění pomalu. Odříznout se od vlastních tradic by pro ni bylo smrtící. Možná jí teď kardinálové dají oddechový čas, ale dříve nebo později na neevropského papeže nepochybně dojde. Jestliže se katolická církev dokázala vymanit ze snahy dosáhnout nejvyšší světské moci a pochopit, že jejím údělem je moc duchovní, jestliže dokázala překonat hrůzy zabíjení kacířů a náboženských válek - a dokonce se na ně ústy Jana Pavla II. omluvit, nepochybně dokáže také v myšlení překonat evropské hranice a předat pochodeň šíření katolické víry tam, kde se tato víra skutečně šíří. Bylo by jen a jen spravedlivé obrátit v Kristově duchu pozornost světa tam, kde je jí skutečně zapotřebí, tam, kde je nejvíc těch, kdo volají o pomoc. Je na kardinálech, zda toto volání již tentokrát vyslyší.