Školství a jeho historie

Musíme hned na začátku naší úvahy přiznat, že pro pedagogický stav v sociální a hmotné otázce ani po 13 letech od převratu se s normalizací Husákova režimu neskoncovalo. Že zde žádná, ani ona sametová revoluce, se nekonala, ale dokonce prohloubila. Reálná mzda učitele postupně klesala i pod úroveň, jaká byla v platové oblasti dosažena před rokem 1989.

Převrat jistěže přinesl do školství konec nadvlády komunistické demagogie, změnil strukturu a výuku, zejména ve společensko-vědních oblastech, tedy ve výuce dějepisu, občanské výchovy, na vyšších školách i estetiky, filozofie, nemluvě o vysokých společensko-vědních školách všeho druhu. Ano, namísto omílání zásluh soudruha Gottwalda a všech komunistických koryfejů, nastoupilo střízlivé připomínání zásluh T.G.Masaryka, Milana Rastislava Štefánika a dalších, kteří se zasloužili o stát a demokratické hodnoty. Obsahově se ve výuce změnilo mnohé k lepšímu, zde nastala skutečná normalizace v demokratickém duchu. Ovšem ta stará komunistická, v hodnocení učitele, jeho postavení ve společnosti, ve všech sociálně-materiálních otázkách, bezostyšně pokračovala.

Dovolte mi malý exkurz do historie stavu učitelského. Už za dávné monarchie učitelé patřili ke skupině obyvatelstva s jistou morální prestiží. Tvořili jakousi smetánku. Vedle pana starosty, lékaře či lékárníka, notáře či soudce, jistou nobilitu v obci, městysu či městě, kde působili. Učitel požíval patřičnou popularitu, úctu společnosti, která jej za jeho náročnou práci odměňovala. Tento stav se za první Československé republiky a vlastně až do roku 1948 do nástupu komunistů k moci udržel, hmotné a sociální oblasti prohloubil.

Učitel měšťanské školy či profesor střední školy za 20 let svého působení byl schopen postavit si slušný dům nebo vilku a přitom nehnal manželku do práce. Ta byla u dětí, starala se o rodinu a v mnoha případech, dalo by se říci, převážně na vaření a praní měla paní profesorová služku. Prostě učitel - profesor byl ve všech společenských i materiálně-sociálních podmínkách vážená osobnost.

Komunisté, kteří rozbili přirozené sociální struktury demokratické společnosti a znevolnili obyvatelstvo, snad nejtíže postihli pedagogický stav. Smetánka obce byla ta tam. Za jejich vlády jí tvořili partajní a policejní funkcionáři, ne pan farář, ale pan předseda MNV či ONV, ne pan učitel, ale předseda JZD nebo nějakého komunálu, tudíž mocensko-politické opory režimu. Komunisté udělali z učitele doslova a do písmene obyčejného sluhu režimu.

To snad došlo, vedle útisku církví a jejich představitelů, k nejhlubší společenské devastaci, k ponížení stavu. Učitel byl účetním JZD nebo komunálu, musel zabezpečovat výzdoby a manifestace ke všem komunistickým svátkům od výročí února, tedy domácích bolševiků, po oslavu listopadové revoluce, tedy bolševiků sovětských, zodpovídal za chod místní správy jako zapisovatel, povinně jako člověk, který všechno musel podepisovat.

A propos, když v roce 1968 za Pražského jara až rutinně podepisoval všechno, co se mu předložilo, normalizátoři jej za rok, za dva, ačkoli měl pár roků do důchodu, nemilosrdně vyhodili, poslali k lopatě.

A jak si společnost za 40 let komunistické nadvlády osvojila její manýry, tak se jí do krve dostalo ono ponížení, zdevastování prestiže učitele. V očích společnosti učitelský stav nenabyl morálně ani po převratu v roce 1989 onu prestiž, kterou míval do roku 1948. Byl stále jakýmsi podivným človíčkem bez vážnosti, bez serióznosti, stále jakýmsi sluhou, kterým každý pohrdal. A zejména nová demokratická vláda. Ta vytvořila tabulkový platový systém, který však odpovídal snad jenom prvních několik let. Nejméně od roku 1995 se však stal oprátkou na krku pedagogů, obručí, která zmrazovala jejich platy a postupně vedla k snižování reálné mzdy před rok 1989. Obě Klausovy vlády, podobně jako ve zdravotnictví, de facto považovaly učitele za stav, kde je potřebí nejmíň investovat, nejvíce ušetřit. A následující vlády sociálních demokratů v tom pokračovaly až do současnosti.

Sám jsem byl pedagogem, sice na vysoké škole, plat jsem měl pod úrovní nosiče kufrů na nádraží, ale nejvíc mě štval náš učitelský stav, ono ponížené škemrání a nechuť jakkoli se vzepřít nemorální situaci a nemorální vládě. Stávkovali železničáři, svoji dehonestaci si uvědomovali lékaři a také vyšli do ulic. Jenom učitelé nic, nic. V duchu jsem jim nadával. Jste obyčejné stádo a dobře vám tak.

Konečně se probudili. Ozvali se, začali stávkovat, i když se ukázalo, že téměř polovina z nich jsou zdatní stávkokazové. Platy se jim nezvýší, ale konečně poukázali na svoji mizérii, na to, že pro ně v hmotné a sociální stránce komunistická normalizace neskončila, ale ještě se prohloubila. Upozornili na sebe společnost, na svůj ubohý stav. Aby mohli uživit rodinu, musí si přivydělávat ve druhém, nebo na vysokých školách i v třetím zaměstnání. Nemají čas na vlastní vzdělávání, na studium, bádání, publikování výsledků výzkumu. Nemůžou se plně věnovat své profesi, žákům, nějak přece musí žít.

Vedle tatínka, který nadal učitelům do zločinců, četl jsem názor jiného tatínka, že chce mít učitele, kteří by jeho dítě učili plně připraveni, aby měli dostatek klidu na svou práci a nemuseli běhat za fuškami. Aby se plně věnovali svojí profesi. A podle tohoto tatínka na to musí mít dostatek hmotných prostředků, které nemají. Ví to vláda? V národě učitele národů Jana Ámose Komenského, v národě, kde od monarchie bylo vyspělé školství všech stupňů, došli jsme na konci 20. a začátku 21. století do ostudného stavu.

Výsledky budeme vidět za dvacet, třicet let ve vzdělanostní úrovni národa, jak jí dnes vidíme po komunistické minulosti. Klausovy vlády, ale ani Zemanova či Špidlova, investice do vzdělávání nepovažují de facto ve skutečnosti za efektivní, čímž právě ony páchají zločin na národě a jeho budoucnosti. Zločin není na straně učitelů, když protestují, ale na vládě, která pokračuje dál v komunistické devastaci učitelského stavu.