Šíitské povstání v iráckém Nadžafu skončilo dohodou duchodních vůdců

Ajatoláh Alí Al-Sistání strávil naneštěsí uplynulé tři týdny, kdy propuklo znovu povstání šíitů v Nadžafu, v zahraničí, konkrétně v Londýně, kde se podrobil srdeční operaci a nemohl proto do politického vývoje doma přímo zasahovat. Jeho návrat domů byl ale triumfální: ve středu 25. srpna odletěl do Kuvajtu a ještě týž den překročil hranice Iráku, aby shromáždil své stoupence na jihu země. A neprodleně se vydal spolu s nimi na pouť do posvátného města Nadžafu, ke chrámu imáma Alího, až do té doby obsazeného Sadrovými milicemi.

Ve čtvrtek večer, brzy po příchodu do Nadžafu, podepsali oba duchovní prostřednictvím svých zástupců mírovou dohodu, kterou v zápětí přijala za svou i vláda v Bagdádu. Muktada Sadr předal Sistánímu symbolicky klíče od chrámu imáma Alího a tím i veškerou odpovědnost nad tím, co se tomto v posvátném městě bude dít. A slíbil, že příslušníci jeho milicí druhý den složí zbraně.

To se sice už tak přesně nesplnilo - někteří bojovníci zbraně odevzdali, zatímco mnozí jiní si je nechali anebo je pouze uložili do skladů a nikoli do rukou irácké policie - ale důležité v danné chvíli je, že konečně nastal klid.

Dohoda obou duchovních vůdců dále znamená, že šíitští poutníci mohou navštěvovat chrám imáma Alího, až dosud obsazený milicemi - a skutečně, v pátek tam přicházely davy lidí. Desetitisíce šíitů podle zpráv agentur zaplavily centrum města v těsném okolí mešity.

Samotný Muktada Sadr získal dohodou beztrestnost - je zbaven obvinění z vraždy svého rivala, umírněného klerika Al-Choje, kvůli níž na něj byl v dubnu loňského roku vydán zatykač a dostal příslib, že může odejít, kam bude chtít.

A konečně jsou součástí dohody ustanovení o odchodu zahraničních (tedy amerických) vojsk z Nadžafu a převzetí kontroly nad bezpečností ve městě iráckou policií a také závazek vlády, že přispěje na opravy zničených budov.

Konec povstání tak vlastně znamená vítězství obou stran: Sadrovi stoupenci také mírovou dohodu oslavují jako svoji výhru, stejně tak jako poutníci, které s sebou do Nadžafu přivedl Ajatoláh Sistání.

Bude teď zajímavé sledovat, zda se podaří dodržet ustanovení mírové dohody o tom, že z měst Nadžaf a Kúfa opravdu zmízí veškeré zbraně - a předem o tom můžeme asi pochybovat. Vláda v Bagdádu však bude jistě chtít uspořádat příští rok v této oblasti spravedlivé volby, jak to požadují povstalci. Takže celkově můžeme říci, že dohoda o míru platí, i když s jistými výjimkami.

Život v Iráku bude ale nejspíše i nadále provázet poměrně vysoká míra násilí, snad jen o něco menší než dosud. Svědčí o tom hned několik nejnovějších zpráv. Na prvním místě je to otřesná zpráva o dnešní popravě zajatého italského novináře Enza Baldoniho, kterou předseda italské vlády Silvio Berlusconi samozřejmě okamžitě ostře odsoudil jako "návrat temné doby barbarství" a dodal, že to nedonutí Itálii k ústupu v boji s terorismem.

Charakteristická je též informace, že irácká policie našla ve sklepě jedné budovy, nedaleko mauzolea v Nadžafu, v místě, kde prý Muktada Sadr zřídil vlastní islámský soud, který měl uplatňovat náboženské právo "šaría", tělesné ostatky 25 umučených a snad i zohavených lidí, většinou bývalých iráckých policistů anebo jejich příbuzných.

Proto bychom si mohli asi jen těžko představovat, že by všechny ty prozatím ukryté zbraně Sadrových stoupenců a protivládních povstalců nenašly brzy zase nějaké uplantnění - v nějakém dalším konfliktu. Těžko by si je tito bojovníci nechávali jen na památku.